Prostě pocitovka z mého života

Naděje je a není. Někdy to vypadá, že mě už opustila, zaháním ji od sebe pryč ! a ona stejně zas někdy vykoukne zpoza rohu a srovná se mnou krok.

Je to jediná naše možnost, tady a teď, nejsme tu jen na zkoušku, musíme žít, další šance nebude, reparát neexistuje...

Když pomine klid před před bouří a vyplují na povrch všechny křivdy. Co zbude potom?

Jednou večer ... ty víš ...

Jen takový pocitový povzdech, ohlédnutí, co ale nic neřeší..