... opäť jeden životný paradox - už ma ich postretlo pomerne dosť...

A opět je zpátky váš polooblíbený autor s dávkou svých prý extravagantních nevyžádaných projevů, tučně protkanou autoiluzionistickou pseudosugescí jasně evokující naprostý nedostatek asociací, spiklenecké šeptání o ničem, nimrání se v zárodku prokládané výkřiky o brzkém konci vesmírů. Ponurý lokální sarkazmus prošitý netrpělivou notou místy až teatrálně nesmyslné upřímnosti.

Zase asi trochu netypická...

Erm...po dlouhé době...to vypadá...pořád stejně?

Když tak procházím sešity se svou ranou tvorbou, tak s nimi nacházím i některé vzpomínky. Třeba tuhle jsem napsal tenkrát, co mě pochválil Michal Horáček (řekl, že jsem šikovný). Za co že mne pochválil? Za to, že jsem jako pomocný stavební dělník bleskurychle přestříhal plot, který odděloval jeho pozemek od sousedního, jenž údajně značně předražený přikoupil. Podíval jsem se mu do tváře a viděl, že štěstí je krásná věc. I to co se dá za prachy koupit. Ale Bludný Holanďan s tím nemá nic společného, pouze to, že vznikl ve stejný čas, v roce 1991. Je to takový monolog životem znechuceného herce.

Bez žen by to nešlo.

nebohéma. díky lakomci za inspiraci.

Je zvláštní, jak i po odstřihnutí vazeb se snaží loutkář loutkou stále hýbat. To už se ovšem téhle básně netýká. (Je to svým způsobem takový experiment i v rámci grafické úpravy, kterou jsem nikdy předtím příliš nerozvíjel.)

Spíš než báseň je to aktualitka ze života, třeba vás taky pobaví.