A opět je zpátky váš polooblíbený autor s dávkou svých prý extravagantních nevyžádaných projevů, tučně protkanou autoiluzionistickou pseudosugescí jasně evokující naprostý nedostatek asociací, spiklenecké šeptání o ničem, nimrání se v zárodku prokládané výkřiky o brzkém konci vesmírů. Ponurý lokální sarkazmus prošitý netrpělivou notou místy až teatrálně nesmyslné upřímnosti.

... opäť jeden životný paradox - už ma ich postretlo pomerne dosť...

nebohéma. díky lakomci za inspiraci.

Je zvláštní, jak i po odstřihnutí vazeb se snaží loutkář loutkou stále hýbat. To už se ovšem téhle básně netýká. (Je to svým způsobem takový experiment i v rámci grafické úpravy, kterou jsem nikdy předtím příliš nerozvíjel.)

Přetransformoval jsem se do ženy (jen na chvíli).

..někteří lidé jsou zahleděni jen do sebe a neberou v podtaz jiné, výsledky jiných, trápení jiných..jedním slovem dokáží vše zničit jako domeček z karet...ale stavíme znovu, protože abychom mohli stavět dál, musí ho někdo zničit?

Nemám ráda drogy, alkohol, cigarety, ale to neznamená, že se neumím bavit. Nemám ráda falešné lidi a o to víc mám nepřátel, protože nemám problém říct člověku do očí, co si o něm myslím. Lepší to asi není, ale férovější určitě.

jsme nuly, totální nuly a nulama už zůstanem