Inspirace přišla po jednom rozhovoru s blízkou osobou;)...neodnaučíme se líbat, snít, milovat...ovšem...odnaučit se důvěřovat je někdy až moc snadné...asi čekám na druhou šanci...

Zatím nemá název...i když je velice osobní, i když pro mě hodně znamená ;) Po dlouhé době je to básnička o lásce, po dlouhé době jsem šťastná...je taková sváteční...stejně jako tohle období před Vánoci;)...děkuji ččč :-*

Ráda jezdím za tmy autobusem...;)ale nerada se loučím...je mi potom smutno...a všímám si nepodstatných maličkostí...i svých pocitů...*

Věnováno...

stačilo se opřít...a cítit...buch buch....buch buch....*

přišla k nám paní zima a mě políbila múza:)

Láska nebývá lékem na všechen žal...a příliš smutku zase zatemňuje oči...když se to ale dobře zkombinuje...vznikne slza...to abychom mohli prozřít...:)

lehce trhlý

člověk už ve tři ráno neví, jestli je to snění...nebo jen pohádková realita...;)* ze které ráda utíkám...asi nějaký Popelkovský syndrom...nevím;-D asi zas blázním...blázním...

dnešek byl zvláštní.... pohodový a šťastný :).. takže se pokusím nalít tu spokojenost i vám :) foto mé ... lehce upravené :)

Autobusová... o ránech, který teď zažívám... a... je věnovaná... protože venku nesvítí sluníčko... a já se nemůžu ani smát ani brečet...

Na displeji tvé číslo a my spolu...tak daleko, tak blízko

bez komentáře