Neděle, těsně před rozedněním, zima, ticho... a osamělej muzikant, kterej přišel o nástroj...

zase jen takový výkřik... snad už jsem si těch smutků konečně užil dost...

svata pravda (jak pro koho)

Oklamán svědomím...

zase jen taková chvilka... noc ze soboty na neděli - zhruba půl páté, prázdné ulice, na zádech havarovaná harmonika, v duši tak nějak všelijak...

milióntádvěstětisícísedmsettřicátášestá básnička o smutné náladě

a je to zase venku :)

Starší báseň, ale včera mi celý den zněla v hlavě jako mantra - a pomáhala mi projít skrz včerejší "malou temnou noc duše"... děkuju :-)

zavřete oči a uvidíte... jen ne Soču

Je smutná, vlastně vůbec není o krajině.

Už jsem si kdysi podobnou básničku napsal. Ale kdykoli se do těch míst dostanu, přepadají mě stejné pocity. Mrežnica je jednou z nejkrásnějších řek Chorvatska. Od dob občanské války má zaminované břehy. Nádhernej a strašně smutnej kraj plnej slunce, vůní, bylinek, vodopádů, ale taky opuštěných rozstřílených domů, pomníčků a všudypřítomných cedulí s lebkami.

..jsem tak naivní.. Prý donutím lidi mi lhát, abych nebyla zklamaná a nedělala scény, nehubovala a nemoralizovala. Kdo o to stojí. Pojďme lhát pro nevidomost a spokojenost. Bože, opět je důvěra v tahu. Budu jiná, slibuji....

Rozhodoval jsem se, jestli to nedat spíš do deníku. Měl jsem hroznej víkend. Dvě noci za sebou rozdávat radost, to člověka vyčerpá :-) Sobota, čtyři ráno, dvacet pod nulou, osamělá dodávka a v ní zoufalci s lahví vína, kterou sebrali někde na stole :-) Příště už budu veselejší, fakt!

Taková momentka z hor na pomezí Chorvatska a Bosny.