Člověk tak rád někdy se zasní, do veršů skryje pak touhy své, představou tou mysl se zjasní, osudu vstříc lehce pak jde....

Byla jako jedna z prvních na Literu, sem ji dávám , aby tady nebyla ta pro tátu sama, a tak nějak uzavírám styl své tvorby tady. Budu zas zkoušet něco jiného.( ale nikdy neříkám nikdy, ukáže čas, život se nemůže brát zase moc vážně, aby zbyl čas na žití)

a že mě to s**e..

Všechny rána jsou krutě stejný... Aspoň ty moje...

Jací jsou muži v padesáti? Věnováno všem mužům, v jejichž duších jsem kdy pátrala.

...jenom jednou...

Takova volovina....v praci sem se nudil...

o pravdě nemůže být řeč, stačí jenom žít...

Malinké činy se nemusí hned nazývat velkými jmény...není přeci kam spěchat...;) ono by se to pak mohlo hodně rychle pokazit...utopit na záchranném laně...

No, prostě pláč... Ne však lidský...

Poměrně staré dílko, leč dnes opět aktuální

ze samé lásky k životu...pro ty, kteří neunesli bolest druhých...* aneb pocitová básenka z uplynulých dní...díky všem...;)

sec(b)ese ....

...pod tíhou slunce a lehkých drinků...

darem za myšlenky

Člověk tak rád někdy se zasní, do nocí zní verš dávných básní... Jistě ti starší poznávají slůvka něžné písně, která sice byla o mamince, ale umožňují člověku snít i o věcech zcela jiných. Já se také zasnil nad jednou básní / od čertíčka/ a výsledek posuďte sami...