Vina

V šeré sednici muž sedí,
dopředu vůkol škaredí,
závist kouše zuby ret:
proč vše má můj soused?

Mladého volka, nový plot,
jabloní co zámku schod,
v hlavě divoce myšlenka vrtí,
závist, lakota teď duši drtí.

Zvětralá stěna sednice,
světlo jen zeschlé svíce,
v myšlence zlé té proudu:
udám ho nejvyššímu soudu!

Nařknu jej, že v lese loví laně,
neplatí ani řádně svoje daně,
koně krade se širokými svými rameny
a na polích po nocích poponáší kameny.

Temná tkáň svědomí jeho halí,
duše jeho černotou se kalí,
myšlenky už bují ke svému vrcholu,
když praští pěstí silnou do stolu.

Ráno hned k soudu kroky hnal,
falešné slovo soudci dal.
Soudce jen kývl, kat už vstal,
soused se marně pravdy dral.

Dokonán čin nespravedlnosti,
soused směje se do sytosti,
ta lidská hnoje smrdutá hromádka,
když ve větru zhoupne se oprátka.

Dlí sedlák ve světle svojí chýše
v marné výhře, marné pýše,
neviditelné zlato počtu čin,
koho pravý je ten zločin?

Noc neklidná, vítr skučí
svědomí přímo do náručí,
tíživé tíhy táhlých muk,
v uších zní mu provazu zvuk.

Vrzavě vrývá zrezivělé plíce,
dohořela stolu stará svíce,
v komoře skrytu v soukromí
probudilo se svědomí.

Zoufalství žene sedláka ven
jak vrytá touha, špatný sen,
svědomí škaredý je zrádce,
vede, vede ho k oprátce.

Padá sedlák, na kolenou prosí,
pot mrazivý čelo když rosí:
„Ach, odpusť, odpusť zlobu, milý!“
Vítr jako by ustál v náhlé chvíli.

Na provaze bytost v plášti,
oběť závistivé zlobné zášti,
a mrazu divná v týlu síla,
když náhle z pláště promluvila.

Jak hrobu stínu když duše zavdá:
„Ptám se tě, ptám, kdes tvá pravda?
Poslední dopřál jsi mi hodiny
a já tu visím na provazu nevinný.“

„Ah, odpusť, běda mojí duši,
potrestán buď, jak se sluší!
Ah, běda, když blázen zjistí,
že jednal z čiré svojí nenávisti.“

„A zákonný soud jsi na mě pěl?
Žít po právu jsi sám neuměl.
Dali mi v ruce lněných pout
a tebe čeká pravý boží soud.“

Skřípavě strnulé tělo houpá,
když pára od úst k nebi stoupá,
a dole v myšlenkách ten muž
bere do dlaní svůj lesklý nůž.

„Odříznu tě, pochovám na hřbitově,
bys našel klid a mír v hrobě!“
Však mrtvola ve vzduchu tančí:
„NE! Tohle samo samotné nestačí!“

Kýve se, kýve na oprátce tajemství
a muže pomalu opanuje stínu šílenství.
Když náhle a tak prudce
čepel boří vlastní srdce.

Mlha krajem jenom spěla,
dvě mrtvá u šibenice těla.