Severak: Ale já třeba tohle vnímám jako pseudopoezii.
Třeba to bylo autorovým záměrem.

Yana: Stojím o tvoji kritiku. Takže mne i ten náznak potěšil.
Děkuji Ti.

Ono tady bohužel vůbec nefunguje to co tenhle web nabízí -skupiny. Mohla by tu být skupina těch, co píší jen pro radost, pak skupina těch co se chtějí vyvíjet. Jakákoli další skupina. Komentovat by mohl každopádně kdokoli, ale ti v rámci skupiny by si to komentovali, tak jak to berou a ostatní by jim nemuseli vnucovat svůj přístup.

vanovaso: oslov radek: Dík.

Dokážu si to představit jako instrumentálku a na závěr potichu zazpívaných tvých pár slov.
Trochu to připomíná folklorní poetiku, tím prostým ale poctivým citem.
Pěkný.

Zamila: Díky moc.

Lenča: Dík.
Vyhořelý jsem asi nebyl, byl to prostě nápad, mladého kluka, kterého nechtěly holky.

Yana: Dík za další koment.
Já bych si u sebe nebyl tak jistý. Pokud někdo o něco usiluje, je to nějaký čas nedostupné a nakonec to získá, je pocit štěstí docela přirozená reakce.

Teté: Tys na to kápla, já to sem vložil hlavně kvůli té anotaci. Dík za zastavení.

Yana: Amelie M.: Děkuji za zastavení

Já Ti děkuji, pro mne potěšilo mne to fakt. Já v tom vidím obrazy a to se mi moc líbí, představuji si to jako klip, potemnělý bál hudební pozadí, rej masek, detaily. A do toho tvá slova, nemělo by to chybu, dobrousilo by se to, spíš ve způsobu vyjádření než v obsahu, citlivě, aby to neztratilo přílišnými úpravami věrohodnost, aby nevznikla další maska. I mmě se líbí začátek i jiná místa

...Povrchní obdivovatel
nejlepší učitel naivních holčiček
převlečených kočiček.

......Bloudí tím rejem
svým vlastním dějem.
Takhle bloudívám (rád), mimo všeobecné veselí, občas mne někdo zastaví, že jsem nějakej smutnej. Ne, bavím se.

Má to prvky protestní básně. Protestní proti komu?
Proti všem co si myslí, že jim patří svět. Proti bezohledné progresivitě, ve které není na takové věci, jako je stáří místo. Líbilo by se mi to ještě ostřejší, aby to vyznělo jako Dykovská facka (ale to je věc vkusu).
Každopádně díky tomu protestu je to od tebe trochu jiná báseň, ale s tvým rukopisem, ke kterému patří detaily, které stojí za povšimnutí.
...Cizincem ve své vlastní hlavě
bloudem v bludišti života...

Až budu starý, budu třeba pomatený, jaké to bude? Budu to stále Já?

Celé to působí smutně i přes optimistický závěr a mně se Tvé smutné verše líbí.
Nezbývá než si položit otázku: když může a chce mi dát, v čem je problém?
Usnul na gauči to se stává...
Jsem rozpolcený čtenář, kterému se tvé smutné básně líbí (nejen tato smutná) a přitom Ti přeje hodně radosti.

Přímý úderný protest, výrazné rytmické frázování, přesně mířené projektily v první sloce. Super!

Ve druhé sloce si velmi dobře navázala jen věta
místo akce jenom žvásty
vytváří delší celek a tím ztrácí důraz, lepší by bylo ji rozdělit, třeba takhle:
žádná akce, samý žvásty

No a ve třetí sloce si se té skvělé první vzdálila ještě víc.

Námět má potenciál, stálo by za to s ním ještě pracovat, párkrát za rok se k němu vrátit, najít ještě něco co může být polo, vybrousit fráze.

A pak se s tím můžeš postavit na pódium v rockovém doupěti, za zády undergroundová kapela hraje monotónní rytmus Ty do toho polohlasně recituješ...
lidi šílí...

A Ty si můžeš říct "nezůstalo to na půl plynu."

Já jsem si před svátky prošel pár tvých starších děl, která jsem nekomentoval a tohle mi utkvělo v paměti. Je v něm spousty vody na můj mlýn, protože jsem melancholik.
Ona básnická smrt, kterou popisuješ je smutná. Jako každá smrt. Pokud básník už nic nenapíše tak to nevadí, protože byl básníkem (kolik lidí to o sobě může říct). Pokud napíše, bývá jeho nečekaná báseň čerstvá jako jarní květina.
Básnická smrt není tak špatná.
A opravdová smrt?
Kdo ví...

Já jsem si nedávno po hodně dlouhé době pustil Pavlicou zhudebněného Skácela.
Za žádnou pravdu na světě, za žádnou pravdu na světě...
Byly svátky, jídla hojnost, žijeme si jak se našim předkům ani nezdálo i za všedního dne. Co je potom svátek?
Ano, slova se na nás sypou...
malý kousek ticha, to je pro mne svátek.

...v prvním rozměru o ní víme
ve druhém o ní přicházíme
ve třetím všude kolem nás
a čtvrtý rozměr odnes ďas...

Mohl bych Tě poprosit o výklad Tvých čtyř rozměrů lásky, zajímá mne to a možná nejen mne.

Měla bys to namluvit, máš super přednes, který to koření tou správnou divadelní dramatičností.
Super (hlavně na živo).

Sucháč: Dík.
Máš pravdu, zapomínáme.

Nelíbí se mi básně o tom jak ubývá lásky. Tvé pojetí, že ji neubývá jen si s námi hraje na schovávanou se mi líbí. V podobném duchu psal i Watts o Bohu:
A když si Bůh hraje na schovávanou a dělá, jako že je ty a já, dělá to tak šikovně, že mu dlouho trvá si vzpomenout, kde a jak se schoval. ale to je právě ta legrace - přesně to chtěl udělat. Nestojí o to, aby se zas rychle našel, protože to by mu tu hru zkazilo.
(Alan Watts, Ta kniha str. 21. o tom jak mluví o Bohu se svými dětmi).
Jak píšeš:
třeba jen hraje si...
samý špás