Cody Pomeray by řekl, že ve stavu nejvyšší nouze, kdy nevíš jak se rozhoudnout, jestli se něčemu vyhnout, nebo o něco přijít, se člověk může vždycky spolehnout na svoje hodnoty. V lese je kolikrát tak pusto, že si uvědomíš, že tam jsou ti při rozhodování hodnoty k ničemu, takže to asi platí jen v civilizaci. Marně vzpomínám na jediný moment, kdy bych narazil ve městě na houbu, do které bych mohl kopnout. Jen abych se mohl morálně rozhodovat, komu tím prospěju. Já jím jen kuřátka (takové ty maličké žluté hříbky) a to jedině ve vaječině, jinak hřib nedám do úst. Morální dilema. Společenská metaverze zákona jungle v podmínkách komerčních. Jíst před investorem houby, když už to jednou objednal a tvářit se falešně, nebo je nechat na kraji talíře? To samé poezie bez člověka. Poezie pro lidi, ale ne o lidech. Lež nebo víc než pravda? Vem si, že víc jak půlka všeho, co člověk dělá, dělá pro jakousi virtuální možnost, že v budoucnosti budou ještě nějací lidi. A až jednou nebudou, vesmír - dokonale vyčištěn od lidstva - bude dál trvat celou věčnost, poezie, nepoezie.

Možná už začínám psát jen o tom, co mám rád, protože co nemám rád mi nestojí za to, abych o tom psal.

Paráda.

super truper

Ááá myslíš bůvol. Tušil jsem to. Ta vaše ů chytají tak často onu francouzskou tendenci změnit se v Y a naopak Y zase měníte po francouzku v U (hlavně v sedmém pádě).

Čo je byvol?

Hmm, Island?

Chmurná kúra.

Modrá je prý ale barvou smutku.

Vzpomněl jsem si u toho na jednu dětskou knížku od Maurice Maeterlincka - Modrý pták. Snad tím, že tam taky na každou naivní otázku byla vždycky nějaká odpověď. Je v tom kus ryzí jednoduchosti co? Když na každé proč je jedno protože a žádné možná, nebo leda...

Hm, ten začátek takový nic moc, nemastný neslaný, jakoby bez hlavní myšlenky. Pak to trochu začalo nabírat kontury a já pomalu začal chápat, o čem ta básnička je, takže zhruba vprostředku se dostavilo uspokojení, že to má nakonec teda téma, ale pořád mi tam chybělo to básnické Básnično. A to máš až na konci. Teda, kousek je ještě v předposlední sloce - to nezapomeň. To je hezká sladká tečka, hodná básníka. Tam si dovedeš pohrát se slovy nejlíp. Možná je to kýč jak bič, ale vždycky zabere, vždycky účinkuje jak má. Tak nějak vážněji a přitom ,,pastelkově" - skoro jako by do zbytku té básničky vůbec nepatřil.

Moc hezké.

Přiznám se, napřed jsem si přečetl tvou kritiku u Domkalovy prvotiny a tak trochu jsem dostal škodolibou chuť se ti za něj pomstít a setřít ti něco na tvých básních, ale rozmyslel jsem si to, jednak by to bylo dětitnské, jednak takové věci nedělám a jednak píšeš dost dobře, mohu-li soudit podle dvou tvých dílek. Třebas tohle se četlo hezky. Je takové lehké, cokdyby, možná. Mám sice osobně rád mnohem ,,transcendentnější,, díla, ale jakékoli ve kterém je aspoň trochu cítit snaha o básnictví, tak z takových mám dobrý pocit. Hlavně proto, že byly vyrobeny takové básničky pro publikum a ne - jak je u psanců hodně často zvykem - pro autora a psychicky shodně naladěné čtenářstvo.

Ale ono pak stačí, aby otevřeli pusu a člověk je odhalí. Umějí líp mluvit. Tedy obvykle.

Takhle aspoň hrb, kdyby nám narostl...

Jojo, na psaneckých srazech je člověk mnohdy překvapen, jak lidi vypadají. Že vypadají obyčejně. Žádná extravagance, žádná šílenost. Brylatí vyzáblí, obyčejní. Je to trapné. Měli bychom na básnické vizáži trochu zapracovat: pánové, přestat se holit, dámy, přestat se holit, nosit baret a šálu, kouřit cíga, nechat narůst dlouhé obočí...

A když si je ulámeš, jako já, dlouhé roky ti pak nerostou.

Je to superní. Má to nápad a šmrncovní provedení. Rozhodně mě to nenudilo a navíc jsem něco podobného dlouho nečetl.

TOhle je řekl bych jedna z nejlepších ilustrací, kterou tady máš.

Ze života

Hmmm, má to grády. Je to bezva počit. Divný, ale fajn. Takový nenásilný.