Nukleární lásky

V zahradě

V zahradě duše mé
jak rakovinou
prorůstám břečťanem
v jádru svého snění
myšlenkou na to,
že nikdy se nestanem
za víčky roky mi plynou
ty zbylé minou v okamžení

V zahradě duše mé
co je mi nadevše svatá
větývky plevele dále se vzpínají
v celé mé hloubi
ztrácím se tam, kde sny se prolínají
kde slova jsou větrem mi vzatá
kde šepot můj s ním
měkce se snoubí

V zahradě duše mé
pohleď na oblohu
ty modravé pásy
v nichž vše je i není
poslouchej vítr, kterému řekl jsem
co tobě nemohu
místo mne zčechrá
ti zrzavé vlasy
na temeni

V zahradě duše mé
postav se projednou nahá
jsem pouhým zrcadlem
co za tvář ti sahá
jsem slzou a kyvadlem
jemným i hrozným
v stínu tvých očí
v tom zeleném světě
nalézám místo
kde konečně dozním-

Chybíš

Pod temnotou
schovanou za jednou notou
mého vzlyku
leží střepy
jeho vzniku:
já bez tebe
v nekonečném okamžiku

Polibek

Začíná to od pohledu
nervozita, dlaně z ledu
tělo z desek kamenných

naklonění
dech se zrychlil
chvilku není-

z napětí do rozvolnění
teplo ze rtů spojených

Dítě

V bublině času láska se vsákla
v prostěradla špatné rady
ležím tu sám k sobě zády
ručka hodin dávno zvadla:
nezalil ji času tok

Černobílá

Jedna duše
barvy tuše
druhá sestra sněhu byla
jedna z nich se směje suše
že se druhé zalíbila.

První tmavá, vybíravá,
ptá se bílé: jsi ta pravá?

Druhá bledá, lásku hledá,
přec se černé duši nedá?

Kdo ví, zda-li obě vědí
že odstínem jsou
stejné šedi

Bratr Hamlet

Budu a nebudu
nevěřit už v tikot hodin
vyplétat prsty
ze stisku ručiček

budu a nebudu
nebát se osudu
slíbávat slova
ze rtů svých sudiček

budu a nebudu
za světlem bludiček
křivkami proplouvat
k sobě sám promlouvat
být hercem i divadlem
nejhlubší rozhovor
míti se zrcadlem

-
je do mě vpleten jeden sen:
je jen teď
a já tu
jsem

Monolog

Hloubkou vlastní akustiky
překvapen a spálen
rozléhám se jako vzlyky
nad mrazivým ránem:

procházím hlavou svou
podivnou krajinou
myslíc jen na tebe
a občas na jinou

Na rozloučenou

Nechám ti jen rty a deku
jenom to, co se ti vejde
do deseti minut breku
a poloprázdné skleničky

Mrazem ti vlastním ojíněn
nacpu všechno mezi námi
do samoty čtyřech stěn
a jedné hloupé básničky

V ní sečtu modřiny
kdy zbil nás jak čas,
tak presumpce neviny
toho, cos honila za víčky

Jedenáct slov
epitaf naší minulosti
ty a já, a její kosti
mrtvé jak kov
pod pomníkem bez svíčky:

Teď jsi pro mne
jenom kýmsi.
Teď už nejsi.
Bylas kdysi.

(Ne)dotčený

Ozvěnou se v prázdném bytě
nese odraz tichých slov
„nechceš nic, a proto chci tě…“
jsem klíč a ty jsi bez okov

poplujem dál životem
spolu
ale né ve dvou-
v lásce přec jeden a jeden
zase jenom jedno jsou

Bijci

A ty víš snad, lásko moje?
Proč jsme dva a srdce dvoje
proč bijí stále, rudé stroje
jako kdyby chtěly ven?
Neúnavně, neustále
bijí ony
a sebe sama navzájem

V pokoji

Cvaknutí sterea
Je konec desky
ruka bere ruku a
dál to bude hezký?

v moment, kdys mi usedla
na obě dvě stehna
jsem zapomněl to, že jsi tím posedlá
tvé srdce je běhna
co drtí mě silou-
konec konců milou-

jsem maják v tvých vodách
mezi Charybdou a Skyllou

Návrat

Pod klenbou z blankytu
černí to ptáci
z dlouhého pobytu
domů se vrací

spočnou si v koruně
klidně, trochu zmateně
na větvi co na trůně
už trochu jiné zeleně

i bezvěká bystřina
ta stuha stříbra v kraji
stejné břehy nejímá
a jiné vlnky hrají

tak vracejí se ptáci domů
stále jinak, stále stejno-
já jsem tam
a ty jsi tu

rok co rok je ptačí hejno
šachovnicí
v blankytu