Vivím to jinak. Je to drsňačka, šťavnatá a syrová, jako dycky. A jak to tak čtu a vidím, že ta holka si i tohle přečte, ikdyž doufala, že ne, dobrý by bylo, kdyby zas ona napsala jak to prožívala ona. To by byla vtipná porovnávačka.

Ach ne. Další co si myslí, že gramatika je zbytečná.

Vida, taky máš takový pocit, že lidi okolo už vlastně umřeli a jen tady straší? Apatičtí, neschopní se pohnout, snadné terče?

Psáti o lásce jest vždy ošidné. Většinou na ni narazí někdo, kdo nesouhlasí s tím, že básník kdy poznal, že miluje, protože nejvíc na světě přece miluje ten člověk co si to myslí. Psáti o lásce jest ošidné, neb podle těch veršů s odstupem člověk může svou lásku měřit a obvykle zjistí, že nejvíc miloval na začátku a na konci už se jen snažil zopakovat tu první lásku. Psáti o lásce jest rovněž ošidné, neboť prochází tolika verzemi (ta láska), že už sama ze své podstaty nestrpí jasnou definici a každý básník ji nějak definuje podle svého. Psáti o lásce jest ošidné také proto, že popisuješ svou, nikoli naši lásku a očekáváš sobě podobnou odezvu, leč ozvou se ti buď pochlebovači (jako v tomto případě), nebo zatrpklí láskou ranění a podvedení zapšklí jedinci, co tě za tvou lásku setřou (jako v tomto případě).

Naskýtá se tedy otázka, zda vůbec jest nutno o lásce psáti? Výdyť je to tak zprofanovaný výraz! Ale je tak těžké o ní nepsati.

Já vysoce oceňuji, žes v té básni nepoužil to hnusné oplzlé laciné slovo LÁSKA a přitom to napssal, tak, že ho tam všichni cítí.

Tan mnich před popravou, jak dí 1kor13, je vskutku zajímavá sloka. Svatý muž bude potrestán. Vtipné a podprahově velkomyšlenkové.

Nenapadlo tě někdy, že bys o lásce neměl raději nikdy psát? Já si to říkám furt. Protože já jsem narcis a svoje básničky si furt dokola čtu, snad se mi samotnému líbí jak píšu, snad z nostalgie, leč u básní o lásce zjeví se mi zcela určité představy, lidi a chyby které minulost dopustila. Taková mementa - láska zapsaná na papíře, jako důkaz lidskosti, čili toho, že jsem nepopiratelně dělal chyby, neboť v té záplavě lásek nebyl jsem schopen zůstati u jediné osudové.

Hm...zase jsem se spustil a napsal velekoment. Sorry.

Hehe, ta poslední věta...člověk si hned představí, jak trápíš svou fantazii ohromnou koncentrací na myšlenku během leteckého náletu.

Tom má recht. Biedermajer.

Na druhou stranu, pociťuji tuto báseň jako jednostranně směřovaná slova, která vlastně nejsou pro naše uši (potažmo oči). Takže jejich odezva bezesporu by jinak vyzněla zcela kladně. Žel ocitla se tady a my, kritici a vox populi ji setřem.

Pffffffffffff......

Má to vůbec nějakou myšlenku?

Hezké. Jde z toho cítit takové vyrovnání se s jednostranným citem, který dychtí po opětování, ale marně. Takový nahořklý karmínový pocit. Přitom je to básnička pracující s neotřelými barvitými výrazy, které tomu dodávají ten správný výraz. Nenucenost až skoro apatickost. Návod jak odolat smutku, když vztah kolabuje a směřuje k jasnému cíli, my to víme, ale odhodlat se k přechodu do další fáze ještě může počkat. Jde z toho cítit takový smutek po něčem, co ještě mám, ale vím, že o to brzy přijdu, protože už teď je v tom taková nucenost. (Zmrzla jsi pro mne, hřeješ někoho jiného) Býti tím pavoukem, co tam v koutě spřádá ty časové pavučiny, asi bych psal kroniky.

No, zdá se, že by ti pomohlo z Prahy občas vypadnout třebas k nám na venkov. Tady spěch neexistuje. (Jinak cool mládež je všude, to koneckonců nevyvracím)

mi se to líbilo

odporná cool mládež, říkáš, hm? To je zajímavý slovní obrat, ten si budu pamatovat. Já v Praze dlouho nebyl a dlouho nebudu, ale cool mládež vídám. Občas jsem spatřen, jak se ji snažím vyhnout, leč působím v tu chvíli jako ztělesněný symbol stáří - man totaly out of order. Praha matička měst na mě působila vždycky jako stroj, který furt někam jede - lidi tam furt spěchají.

Líbí se mi třetí sloka, protože mám rád knedlíky. Taky ten geometrický motiv mě mile překvapil.

Že to nemělo ani nadpis, tak jsem jaxi nepostřehl, o co v tom vlastně šlo. To byl záměr?

Hmm,...v Polsku by takový nadpis asi nestrpěli.

Pěkné dílko.

Ten obraz je úžasný!

Zajímavé. Je sice fakt, že těmhle odlidštěným antikizujícím básním už dávno odzvonilo, mytologie je celkem pasé, ale zkuste ji odolat?! To nejde, každý někdy přijde s nějakým mytologickým kýčem, nechci hned říkat, že je to kýč, to ne.

Ta poslední sloka má dvě roviny: A, buď logickou, tedy Bohové asi sídlí v iono- nebo exo-sféře, tedy padají skutečně dolů k nám, nebo B, pád vzhůru do stratosféry je vlastně letem vzhůru - nanebevstoupení antického hrdiny - čili jeho přenesení ze světa lidského reálného do světa ryzí fantazie.

Jak smyslné! Já byl v pátek (Velký pátek s velkým P) v Brně u redaktora a sváděli jsme autorský boj o písmenka. Psát jako nebo jak? Hm, každé slovo v poezii, zdá se, má svoje přesně dané místo a i čárka ve větě může zcela změnit její význam. Toliko k mému zážitku s editorem-bohemistou. A i ty v téhle básničce volíš určitý směr, kterým se má čtenář vydat a každá změna, byť sebemenší by vedla naše oči jinam - proto vždycky tolik lpím na češtině, pravopisu, interpunkci a diakritice atd. Například: čí rty líbají na krku až vzrušením se chvěji? - ovšem stačilo by dát na konec dlouhé í a budou to ty rty co se budou chvět. A otázkou je, zda chvějící se rty popíšou obraz rozechvělosti lépe než chvějící se (až se přímo třesoucí) tělo, byť si dokážu jasně představit, že se ti přitom naježí i chloupky na zádech a zrychlí dech.
Nebo poslední čárka v básni, kdyby stála před tím víc už by ses ke Mě víc mačkala, ale míň se tulila.

Toliko Puerovy postřehy. Vyplývá z nich, že tě drobné nuance v textu prozradily (ačkoliv to jsou jen takové podprahové psychověmy), nač se tvé smysly v podobně smyslných okamžicích zaměřují.

Věru, mají-li postavičky z kindervajíčka na něco tančit, tak leda na life in cartoon motion.

Tenhle teen motiv se sem hodí. Rozhodně ale je ten zbytek spíš sociálním zrcadlem doby a světa ve kterém se ocitáš a s kterým se já - dítě sametové revoluce - nikdy nesmířím a nikdy ho nepochopím, protože nevede k ničemu dobrému, leda k chaosu a ačkoliv jinak ta básnička končí dost optimisticky ve skutečnosti má mrazivý a nebezpečný podtón, který v ní najdeš až budeš starší a budou to tvoje děti, ještě mladší než jsi ty co nebudou odmítat ranní sex.

Proto bych byl narozdíl od Homéra poněkud zdrženlivější s tím SUPER.

Vtipné... akorát těch chyb!

milé. Ta zaláskovanost je tu cítit docela upřímně.