autor je holt pražák, takže mi nepřísluší kritizovat nářečí, tak se tam u vás zkrátka mluví, nám lachům z ostravska by se taky dala vyčítat nespisovná svérázná čeština a bylo by to špatně. To jen tak na okraj, protože u moraváků tyhle jazykové výstřelky typu vokurka, malej atd. často dost tepu. Nicméně uznávám, že ne všude má spisovná čeština svoje místo.
Zdařbuh.

Nu, tenhle styl - poezie zdola - není pravda můj šálek kávy. Ale proč ne, když se to umí. Malej prevítek se hezky čte a každý si u něho udělá hned jasnou představu v hlavě. To je plus. Nadruhou stranu ten termín ZOHEJBANEJ mě bude ještě nějaký čas strašit ve snech. Nicméně je to slušný začátek.

Mně se to líbí. Není to jen obyčejný monolog jak píše Severka, naopak, je to dialog. Spousta nezodpovězených otázek z toho tvoří mnohem vážnější dílo, než jak se původně tváří. Když to čtu, cítím, že tam někde je hromada a hromada dalších nevyřčených vět. (ačkoli básník by je měl umět všechny nějak vyjádřit, nicméně ani to není na škodu je tam nedat.)

pěkný obsah, pěkné obraty, forma hrůza

nenacházím v tom žádnou životní pravdu

četl jsem to odspodu.

Nikdy jsem tohle slovíčkaření nepochopil. Je to příliš jednoduché.

Puero je skoro asociál, takže k seznamování nepotřebuje nic ani hospodu ani internet ani facebook, ale pokud jde o jisté rozšíření pocitu jemuž bylo by se dalo říkati svobodný duch, pak k tomu volí poněkud zastaralejší leč o to spolehlivější prostředky.

Fejeton je pěkný. Jistě se ozve a pochválí ho více lidí se stejným problémem. Jen jedna věc mi tam hapruje. Ty jsi měšťák. Pozadí tvého života je městský živel nad jehož střechami ční Vítkovické železárny. Nuda - sebevražda...toť pojmy změstštělé civilizace. Jako kluk z hor proto oceňuju pravý opak - samotu a prostor a cesty. Takže bych řekl, že nespadám zrovna do kategorie cílové skupiny, pro kterou tenhle fejeton je a o které tenhle fejeton je.

(Mimochodem, pominu-li, že v Ostravě nejsou schopni uklidit sníh z chodníků, je v tuhle roční dobu celkem kouzelným místem.)

Začarovaná duho s vlasy až po pás, tvoje básničky rostou do krásy jako tvá nevinná dívčí postava. Šťastné hodiny biologie o kterých maluješ pastelkou něžnou fantazii na papír. Víc toužíš po úsměvu než po nechtěném dotyku, v obavách z polibku rudneš jak vlčí mák. Kam ptám se, kam letí tvá barevná mysl při psaní, čí jsou ty úsměvy v duze, a až se rozední, co bude pak?

klavíry se ladí, ne lazí. Je tu co dohánět.

je to zase super

aspoň poznáš, jak jsi těžko stravitelný. Jako houba. Třeba taková ta, co roste u dálnice, nebo u atomové elektrárny a v atlasu hub ji nenajdeš, nicméně se do ní zakousneš a sníš ji syrovou. Je jedovatá, ale v ten moment, ji zhltneš. Píšeš podobně. Jedovatě. Což není ani špatně ani dobře, jest toť otázka stylu. Toliko jen k rekapitulaci tvého díla. No já houby nejím. Nesnáším je. Rád houbařím. Není nic hezčího, než se ráno vydat do hlubokého lesa hledat hříbky. Jojo. Jedlé, nejedlé, ...ty obyčejné potěší chutě, ty barevné oko. No ale když se usmaží nebo uvaří, nebo cokoliv - jsou všechny stejně hnusné. Hnědočerné, mazglavé (krásné slovo) slizské, smrdí a z polívky jsem je nejdřív vytahoval, ale pak mi začaly vadit i ty výtrusy že tam plavou a přestal jsem už i polívky. Ne, povídám, člověk musí být důsledný, nemůže jíst všecko a když něco nejim, tak to nejím bezezbytku. No ne? Popravdě, jsou houby, kterých se bojím i dotknout. A bavím se, když si někdo udělá smaženici a nejde v ní slimáka! Slimáka! (další krásné české slovo) S nesmazatelnou vidinou napěněných slimáků odvracím rychle pohled od jakkoli upravených hub.

....asi jsem krapýtek odbočil.

Pěkné, věru. Co zas někdy torchu vizuální úpravy. Tvůj STROM byl skvělý a vzácný úkaz. Ono by možná i stačilo, kdyby se nějaká básnička četla pozpátky, byla zarovnaná jainak, prostě něco co vybočí NA POHLED, hm?

třeba nenastane.

V předvečer konce světa, použijí naši potomci tuto báseň jako modlitbu.

ha vtip

jen se nenechat odradit.

Milé dílko.

Ale až si budeš číst dílka jiných, zkušenějších autorů, začneš psát jinak. S větší grácií, řekl bych.

je to (až na ty chyby) velmi povedené. (Snad je to hudbou, kterou zrovna poslouchám...

Ó takhle já asi psát nikdy nebudu, s o to sadističtějším sebetrýznivým potěšením tě čtu.

myslím, žes chtěl napsat cejch ne cech. Je to hezké, není to veršovaná próza? Je to takové těžko stravitelné, plné nikoli slov ale termínů a termínových spojení: vodopády slz štěstí, zažehlé snítky z myšlenek, katedrála...
Báýseň uzavřená těžkými vraty co se otevřou ale s námahou.

c´est la vie