|
.
 11.05.2010 3 1191(12) 0 |
směju se
lidi okolo vypráví příběhy
jejich začátky doprovází klavír
jsem v té vší poetice
jak pěst na oko
nesměju se televizním estrádám, nesměju se opilosti, nesměju se náhodám
a už vůbec se nesměju vtipům
jsem maličká, hloupá
dámě vedle se rozsypaly perly z náhrdelníku
a vypravěč ztratil nit
lidé pili ze sklenic
tlumili nutné ticho, tlumili hlasy ve svých hlavách, tlumili strach ze života
tlumili bolest
. jde o to
utlumit všechno
a smát se už jen
sám sobě .
lidi okolo vypráví příběhy
jejich začátky doprovází klavír
jsem v té vší poetice
jak pěst na oko
nesměju se televizním estrádám, nesměju se opilosti, nesměju se náhodám
a už vůbec se nesměju vtipům
jsem maličká, hloupá
dámě vedle se rozsypaly perly z náhrdelníku
a vypravěč ztratil nit
lidé pili ze sklenic
tlumili nutné ticho, tlumili hlasy ve svých hlavách, tlumili strach ze života
tlumili bolest
. jde o to
utlumit všechno
a smát se už jen
sám sobě .
11.05.2010 - 23:23čirou náhodou...taky mi tu hraje Baroko...
a jinak...máš celkem pravdu...ač je to hodně pesimistické
a jinak...máš celkem pravdu...ač je to hodně pesimistické
11.05.2010 - 21:49"panoptikum na renesanční téma, z planety lidí, bez člověka.." první myšlenka po přečtení, když jsem měl puštěného Mullera a Baroko .. pocit..
11.05.2010 - 18:33Vida, taky máš takový pocit, že lidi okolo už vlastně umřeli a jen tady straší? Apatičtí, neschopní se pohnout, snadné terče?
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
jde o to. : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : špína
Předchozí dílo autora : vždycky je světlo
