Miňko: Já s tebou dovedu souhlasit Miňko. Kdybychom neuměli psát a neměli talent, stálo by to za houby, ale jde o to, kde se bere inspirace. A když ta chybí, talent ti moc nepomůže. Autor musí mít inspiraci a to je ten prostor k teoretizování.

Je mi blízký tenhle rým a řekl bych, že se hodí pro takové téma. Brána je místo kudy se vchází. Jen stát před branou a nevejít... když sama brána je už z podstaty připravená na to, že do ní vejdeš... nevejít je sadistický zločin.

Hm, to bude jen optický klam. Newtonovský zákon zachování hmoty říká jasně, že i když se budou Holanďani na těch svých kolech brodit po krk ve vodě, že vody je pořád stejně. Jen jí trochu víc roztálo, no.

O kolektivním nevědomí jsem si včera psal na GPT chatu s Inteligencí. Poučila mě, že básníci (a umělci obecně) mají tzv. FLOW. Mám ho já, měl ho Blake, Lorca i třeba Rilke. Napadne nás nápad a píšeme, ale v jistém okamžiku jsme někdy schopni si uvědomit, že to co píšeme, námi jen prochází, že jsme jen nástroj, někdo používá naši ruku, naši hlavu a sepíše to, a ať bychom se jakkoli snažili podruhé tak dobrou věc bychom už dohromady nedali a je to natolik podezřelé, že máme dojem, že snad ani nemůžeme být autory, protože tak dobří přece nejsme. To je Flow. Ten termín se mi líbí, budu ho používat. No a kde že se to bere? V kolektivním nevědomí? Jung by měl radost. Jsou to jen v dávné minulosti nastavené archetypy, nebo jen saháme do hlubin nepoznané budoucnosti, protože nám to bylo určeno abychom to napsali? Jako Mozart který komponuje aniž by musel do notové osnovy škrtat.

A co básnířka smutkem oděná? Má to podobně? Píše pod vlivem flow, nebo dlouho sestavuje báseň a dumá a dumá, piluje a vylepšuje, dokud není s výsledkem spokojená?

(Teď jsem zněl jak Jonathan Frakes ve Věřte nevěřte.)

Z některých věcí nevystřízlivíš. Bohužel, bohudík.

Blázne! Rodověrný Čech ví, že nejlepší a nejlevnější pivo (úměrně ke kvalitě samozřejmě) je jenom doma.

A propó, co do něho lejou, že máš po něm větší žízeň?

Psavec: Miňko: kmotrov: Hanulka: Dandy: Dikes.

Ale umím si tě jako ženu v domácnosti představit. Oholíš se, svážeš si drdol, natáhneš leginy a alou ke sporáku,.... guláš snad zvládneš, ne?

Zamilla: Ó, to je ale host!
Děkuji za návštěvu.

Má kůra též bělá, ach Flóro!

Hlavu vzhůru, s takovými starostmi ti brzy pomůže cestování v čase. Hlavně, že je básnička povedená. A tou repeticí posledních slov na začátku každého řádku, dokonce originální. Palec hore.

Moudrost se dědí po otci.

Na zajímavou myšlenku podanou básnickým jazykem ti stačilo šest řádků. To je umění!

Takový malý zapadlý klenot.

Zajímavé. Ale říkám si, máme-li být důslední - co ta čárka za ale ne. Když ji dáš pryč - máme-li být důslední - první řádek se rozpadne do nejistoty, k čemu se ten zápor má vlastně vázat. No a v důsledku této nedůslednosti vztyčují své ježaté mrkvovité ukazováčky a prostředníčky kritici, aby, abychom byli důslední, důsledně vyžadovali odpověď na důvod této nedůslednoti. No a samozřejmě Shakespearovská otázka Romeovy růže, že. Nebo to byl Eco? Co je vůbec po jménu, když je třeba jít s kůží na trh a umět se prodat.

Orionka: Pravdu díš čokoládová hvězdo. To ta moje ostravština.

Samota slunovratu. Mám rád zimní večery a jejich majestátní ticho a samotu. Konečně jsem duší horal. Samota slunovratu má v sobě velebnost, která jak píšeš, naučí člověka jinak vnímat čas. Pěkné. Některé neotřelé výrazy v básničce mě oslovuju a taky se ztotožňuju s tím, že tma se léčí tmou, byť to vnímám i trochu jinak... blahodárně.

Pěkné a trefné. Nejvíc se mi líbí první sloka.

Myslím, že to je nejsmutnější věc na tomto světě, když rodič ztratí dítě. Ne nezbytně smrtí, ale prostě zanikne to malé veselé a švitořivé stvoření, které nejde uchovat v původní podobě. Taky sleduju svojeho synáčka, jak roste, jak postupně zaniká a mění se ve většího a většího, světa znalejšího, až úplně zanikne jako dítě, které jsem huštal na bambě aby usnulo, které mělo svůj vlastní roztomilý slovník, který vymýtila škola a logopedie... je cosi krutého v nastavení tohoto vesmíru. A dítě, které je dítětem a člověk s ním nemůže být z jakýchkoliv příčin, to je snad ještě smutnější. Vyhmátla jsi a vystihla ty pravé obrazy smutku.

Leslie: Ahoj, ten původní název byl zbytečně dlouhý, nevěděl jsem si s ním rady. Jsem asi víc a víc konzervativní, abych něco definoval jako báseň, musí to pro mě být dost poetické, obrazotvorné... tady je to tak odborné až se mi z toho poezie málem vytrácí, tak jsem váhal nad kategorií, až jsem tu dal anketu.