Kdyby Prahou tekl Dunaj byl by ten most buď delší, nebo by nebyl vůbec.

V březnu jsem šel so svojou dievčicou cez most SNP (romantická večeře v UFU), lilo jak z konve, po mostě pořád někdo chodil, a navíc je tak vysoko a zábradlí tak nízko, že na dlouhé líbačky to opravdu není stavěné. To na Karlově mostě se člověku hlava zatočí jinak, napsal jsi to trefně. Úplně to vidím, všechny ty dotčené barokní sochy světců s očima vsloup a dotoho dva zamilovaní.

Jen je stále těžší si představovat takovou romantiku na tomto konkrétním místě bez těch věčných davů turistů.

No jo. Všecko se rozplyne na slunci. I hrdinství, statečnost, vzpomínky, duše (kdoví). Hledám filozofii, která by mě dokázala uklidnit. Že i nic je celkem fajn alternativa.

Touhle básničkou ses lehce otřel o moje aktuální duševní rozpoložení. Sedlo mi to. Celkem.

To je hezké.

Někdy má člověk štěstí a když o dědu přijde, ožení se nebo provdá a dostane zase na nějaký čas nového (můj případ).

Až do té smrduté trubky to byl někdo jiný. Odhalená krása kubismu, které málokdo umí přijít na chuť. Představuju si tvého černého chlupatého býka jak nedůvěřivě a pomalu prochází pamplonské ulice a lidi co doufali, že před ním budou utíkat jsou naštvaní, že se nic neděje. Hledá záchod, možná, nebo tichý kout, kde by se tajně vyplakal.

Náhodou, hrubost má něco do sebe. Je taková důraznější.

Nenapsal to Božena Němcová - pohádku Jabloňová panna? Hmm. Pěkné. A myslím, že jabloň má ze všech stromů nejvoňavější květy. Na jaře k nim čichám jako blázen, neodolám.

Homér: Nevím, jak teď, ale v roce 2013 tam měli vzadu pohovku.

LadyLoba: Tak to až vás jednou někde v Kambodži zavřou do vězení, jen mávnete rukou.

Když jsem byl na šachtě, hluboko hluboko v zemi, zhasli světlo. Nebylo vidět lautr nic. Ani tu tmu. Bylo jen slyšet zvuky, hukot klimatizace, jak se tak odrážel od stěn a bednění. Bylo to jako v břiše, jako ve střevech. Kolem dokola jen uhlí a po krátkém čase člověk začal mít pocit, že se rozpustil a je součástí té temné hmoty kolem. Že ztratil svou dosavadní podobu, svůj tvar a barvu. Být v takové tmě dýl, asi bych se z toho dlouho vzpamatovával.

Zajímavý počin ve vodách psaneckých. Taková netradiční vlna na hladině. Mám rád, když je autor důsledný pokud jde o interpunkci a tak, prostě o styl. Jen se mi nedaří překousnout ten konec předposledního řádku. Není tam to "se" nějak navíc?

Máte to vy umělci těžké.

To je smutné. Je náš úděl opravdu tak krutý?

Ministr policie a financí Don Salluste vystupuje z kočáru, aby vybral daně od chudých poddaných, smekne klobouk a praví: Buenos días, amigóós.

Tak to bylo první co jsem si představil, hned u nadpisu.

Pěkné, citlivě psané lechtivé čtení. A krátké - tak to má být. Je mi povědomá. Nemáš už něco podobného?

Úplně to vidím. Pěkné.

Ten název je divný.

Postelová scéna jako jarní velikonoční pašije. Řekl bych, že bobtnání nicoty je způsobeno vlivem celkové vlhkosti. Buď tedy pomůže naprosté vyschnutí, nebo - a to je badatelsky přijatelnější závěr - sledovat, jak postupná vlhkost nicotu omladí a co z nabobtnání nakonec vzejde, chce to jen trochu času. Jenže Yani, zakonzervovat naši prapůvodní vášeň asi nejde. Vývoj je choroba, která nutí všechny aspekty lásky k permanentnímu zdokonalování, k permamnentní adaptaci na nové a nové podmínky. Jak dlouho se dá udržovat při životě naprostá dokonalost?

Homér: Tos vyhmátl přesně. Veleboucí. Být tam krátké i (velebouci), byl by to dokonalý název pro nějaký druh lesních brouků.

Toužíš vhodit do soukolí determinismu kladivo a vytáhnout z toho mlýnku všechny oběti, které ještě můžou chodit, co? Je smutné sledovat lidi ve svém okolí, jak pracují na své vlastní zkáze. Ale oni nedělají nic jiného, než že hrají podle not, podle karet, které jim tahle doba, tenhle svět, tyhle lidi rozdali.

Jak jsem zmerčil nadpis, hned se mi vybavilo Mesto spí od Mekyho Žbirky. Co do nálady to máš podobné. Co do básnické ekvilibristiky je to ale docela jiný jazyk. Leckdy jsou pro navození ponurosti v básni zastaralé archaismy jako rov, úd, apod. asi vhodné, ale neměl by z toho dneska vzejít klon E.A. Poa. Leckdy se hodí i očesat stará klišé jako třeba mrtvá nevěsta. Ale nemělo by pak čtenáři cukat v koutku a vynucovat úsměv, pokud chceš nastolit ponurost. Noa ta gramatika... hm, ta taky spíše pobaví, teď myslím ten neplánovaný dadaismus jako nenasytný tlama, nebo toliko neviných duší... Takže, ano, zajímavé, ale jestli se básnický záměr vydařil, nevím. Co myslíš ty?