Spící kráska

Ranní vlak do Prahy byl plný cestujících. Tadeáš si mohl gratulovat k prozíravosti, že k jízdence zakoupil i místenku. Nesehnat sice již místo u okénka, ale aspoň měl místo k sezení. Procházel uličkou a pátral, až se číslo nad sedačkou shodovalo s číslem na místence. U stolku, zády ke směru jízdy. Alespoň bude cestou hledět vstříc vycházejícímu slunci.
Ostatní místa kolem stolku již byla obsazená. Paní vyššího středního věku naproti na něm měla rozložené osmisměrky. S tužkou v ruce, s ohněm v srdci, číhala na slova skrytá v záplavě písmen. Mladík u okénka vedle ní uvízl v zajetí svého mobilního telefonu. Proměnil se ve čtvrtou opičku Sony. První nevidí, druhá neslyší, třetí nemluví, no a ta čtvrtá, s mobilním telefonem v ruce, ztělesňuje všechny tři v jedné. Naproti němu, u okénka vedle Tadeáše, dívka ukolébaná kymácením vlaku a časnou hodinou, upadla do spánku, hlavu zabořenou v záhybech kabátu, který si pověsila na věšák vedle sebe.
Tadeáš zdvořile pozdravil spolucestující, kteří jeho příchod ani nezaznamenali. Pohodlně se usadil a z brašny vylovil knížku. Vlak se dal do pohybu. Opustil město a záhy vplul do polí. Za okny ubíhala krajina, jež se právě probouzela. Dívka vedle něj však stále nikoli. Kradmo na ní pohlédl. Roztomile neupravená, obličejík spánkem lehce pomačkaný. Tím spíš měl příležitost vyniknout její přirozený půvab, neskrytý za umělou fasádou.
Vlak sebou znenadání smýkl na výhybce malého venkovského nádraží, kde rychlík ani nezastavoval. Uvedl tak do nepřirozeného pohybu cestující i odložené věci. Pobídnuta vlakem se dívka ve spánku přetočila na druhou stranu. Opřela se o Tadeáše a hlavou se uvelebila na jeho rameni. Blaženě se usmála a spala dál. Upřímně si musel přiznat, že mu tato nečekaná zátěž není tak docela nepříjemná. Dívka příjemně voněla, hebké vlasy jej hladily po tváři, paže se dotýkalo její mladistvě svěží ňadro. Nehýbal se, aby ji nevzbudil.
Ujížděli volnou krajinou, když tu dívka ze spánku cosi zamumlala. Po chvilce znovu. Tadeáš zpozorněl, ale ani tak nerozuměl. Zlehka odfouknul pramínek jejích vlasů, který jej šimral na nose.
„Pohlaď mě,“ zaznělo náhle docela zřetelně. „Prosím,“ dožadovala se ze spaní. „Prosím!“
Volnou rukou jí zlehka pohladil po krásných, dlouhých vlnitých vlasech, které jí padaly hluboko pod ramena. Spokojeně zavrněla a znovu se sladce usmála. Pohladil ji znovu s něhou téměř otcovskou. Vždyť dívka by klidně mohla být jeho dcerou. Kdyby nějakou měl. Obtížen příjemným břemenem hleděl nepohnutě z okna a přemýšlel, jaké by to bylo být otcem takovéhle krásné bytosti. Snad poprvé upřímně zalitoval, že synovi nepořídili sestřičku. Dokud na to byl čas. Teď už to nedoženou.
Z amplionu hlas cestujícím oznámil, že cílová stanice se blíží. Tadeáše vytrhl ze zamyšlení. Vlak už projížděl velkoměstskou zástavbou, hlavní nádraží se blížilo. Dívka dosud spokojeně odpočívala na jeho rameni. Znejistěl. Jak by se asi cítila, kdyby se probudila na rameni nějakého cizího chlapa?
Vlak se lehce rozkymácel, jak přejížděl četná křížení kolejí. Tadeáš využil jeho klácení a opatrně se vymanil zpoza dívčí hlavy, kterou opatrně opřel o kabát. Vstal a odešel dřív, než se probudí, aby nikdy nezjistila, kdo jí bezděčně vstoupil do snu. Byla by nejspíš zklamaná. Nechtěl, aby začínala den zklamáním.