Jinak teda sociální básnička hezká. Ostrava je město v pohybu. Ulice plné dělníků, bo je věčně něco rozkopané, a jak se zpraví chodník na jedné straně, tak se jde kopat na druhou stranu a tak pořád dokola. Romové s bílými zuby a zlatými řetízky v nóbl botaskách, plno aut a bezdomovci. Na každé ulici nějaký somrák nebo opilec. Ale mám pro ně pochopení - nejezdí autem, nezamořují svět výfukovými plyny a nezabírají místa na parkovištích se svými kraksnami, jezdí tramvají a metrem a MHD. To je sympatické ne? Uhlíková stopa veškerá žádná. Jen ta pachová. Ale popravdě občas si přisedne i blondýna s růžovou gumičkou a je tam cítit i deset minut po svém odchodu, takže je to vlastně totéž jen z jiné strany sociálního spektra.

Tuž Ostrava no.

Neu: Taky mám rád, když je básnička krátká. Jako bonbón. Ale člověk čas od času narazí na dílo, které nemůže být krátké a čtenáři dělá dobře převalovat dobrou poezii po jazyku co nejdéle. Naučil jsem se to u Jeffersových básní - dlouhé ale tak příjemně surové, že kdyby byly krátké, neprocítil bych to tak, jak si autor představoval.

Zajímavá. Důvěryhodná. Není ta lehkost a svoboda asi taková, jaká měla být. A jen jakoby vznikl další nový prostor pro stejnou chybu. Chybovat a opakovat stejné vzorce pořád dokola a pořád se zklamávat a zkoušet to (zbytečně) je zřejmě v lidské povaze. A třeba v tomhle projektu jen chybělo něco malého. Zajímavě pojatá básnička.

Zajímavé. A popálí se?

Je vlastně dobře, že bolí. To znamená, že to bylo opravdové. Dobrý básník bolest potřebuje.

Čtu a čtu a je to čím dál zřejmější, že je v názvu nekonečno. Ale jsem alergický na komentáře typu: nedočetl jsem to, máš to moc dlouhé. No a co! Jsou i dobré básničky co mají víc než jednu sloku, ne? Zvlášť, když to tak pěkně plyne a rým nezadrhává. Pěkná introspekce obrázků z dětství. Líbí se mi to.

Dýchlo na mě cosi povědomého.

Homér: To je přesně to, co je čímdál větší kumšt najít. A jedině pěšky, jak píšeš. Z auta to brzy nepůjde vůbec. Já se vrátil teďka z plavby - ukázali jsme malému velký svět s nekonečnou linií moře na kterém široko daleko nic není, svět kde se mluví jinak, jí jinak, myslí jinak - ale proč musí být všude tolik lidí? Mraky lidí. Hejna lidí. Je čas navštívit svou poustevnu v Kysucách. Tam lidi nehrozí. A musí se tam pěšky, bo teď když je sníh, se tam autem člověk nedostane. Někdy se zastav.

Měj se.

Ještě budeš potřebovat komín, nezapomeň.

Cestuj Michale, cestuj. A na cesty si vem lékárničku, všechny léky, tlakoměr, defibrilátor, dializační přístroj, kapesní CT a RTG, do mobilu si nahrej svou zdravotní dokumentaci, jodové injekce, adrenalinové injekce, svůj bažant a tradá!!

Život je barevný rváč.

Mno,..... to je výstižné.
To podepíšu.

Podobný pocit mívám taky. A lepší to nebude. Na každé zastávce se ale vystoupit nedá, vlak kterým jedem, jede jen dopředu a nás by mělo uklidnit, že jsme aspoň projeli kolem. A snad je v tom i ten hlavní omyl a zrada a příčina sladkobolu, že se z okna díváme dozadu a ne na zastávky, které jsou před námi. Že méně plánujeme a malujeme si budoucnost, než propočítáváme, co jsme nestihli. A to přitom jen stačí kolikrát otočit hlavu správným směrem. Hmm, zřejmě s tím člověk nic nenadělá, je-li už jednou melancholikem. Taky to dítě v nás, které svého času den za dnem nacházelo nové a nové horizonty, kde je? Je tu pořád. Někde. Nebo zůstalo tam vzadu, osamocené a ztracené a my se snažíme na něj zapomenout, protože dětství je jedna z nejbolestivějších výčitek dospělého člověka?

Neu: ;-)

Není na jahody brzy?

Stíny Olofů palmových .. vtipné. Jak říkají staří latiníci Sub olea pacis et palma virtutis.

Já potkal demonstrace jen párkrát. Když mi byli tři, to byla moje první, taťka mě vzal na ramena a dav cinkal za přihlížení Václava Havla na balkóně klíčema. Pak až jednou v Amsterodamu jsme hledali obchod, kde by nám prodali nějakou gandžu a když z jednoho kofeeshopu vylezeme ven, byla ulice zničeho nic plná policistů na koních a vodních děl, tak jsme se zdejchli do klidné uličky. A v Berlíně, tam snad mají na demonstrace nějaké kurzy nebo co, lidé vyrobí papundeklové transparenty a cedule (to by stálo za zevrubný antropologický průzkum), stojí a polohlasem skandují u Brandenburské brány tak hodinu než si podají ruce a jdou domů. U nás v česku to máme pěkně vyrovnané: na jedné straně náměstí skandují podporovatelé, na druhé odpůrci a mezi nimi se procházejí maminky s kočárky a zmatení turisté... ideální pozice pro kamery.

Někdo v sobě objevil básníka až ve 33 letech. No, lepší, než umřít za hříchy lidstva, ne?

Leslie: Ó, to byla krásná pochvala, děkuju.

Vesmírné erotické polohy jsou relativní. Tak třeba Slunce se ve skutečnosti na obzor nedere, to my se natáčíme, abychom měli Slunce v poloze na obzoru. Poloha "na obzoru" to zní dobře - v živočišné říši by to mohla být poloha s hlavou v rozkroku.

...čili život již ne štěněte.

Pěkné