In bellum omnis victoria homicidium est.

Ta básnička odráží moje filozofické stanovisko k válce a jejím tzv. hrdinům. K veteránům. Asi by se dalo popsat jako absolutní humanismus. Všichni ti hrdinové za vlast, co mají medaile, pomníky a píšou se o nich knížky, byli jen prachsprostí krvelační hrdlořezové. V básničce je jasně vymezená sféra toho, co je nahoře a co je dole. Vulgarismy to, co se děje dole, podtrhují (ale Leslie má pravdu, její jemnocit se nikdy nemýlí, já vulgarismy v poezii taky nemám rád).

Zajímavé. Je v tom taková jímavá poetika.

Asi je to povedené. Osobně tenhle zvukový typ básniček moc nemusím, mám rád, když se takový zvukový bonbonek objeví v normální básničce jen tak jako mimochodem někde ve verši, ale skládat z nich celou básničku, to je takový dadaismu stříknutý Morgensternem. Něco co se moc nevidí. Člověk neví, jestli je tam toho dost, že by toho šlo i víc, ale pak se tam těžko hledá něco co je víc poezie než jazykové hrátky. Je to zajímavé.

Leslie: Já sem už svoje explicitní věci moc nedávám. Jsem rád, že se líbí.

Pěkná haiku. Nejvíc se mi líbí to třetí.

Na výstavě Human body by ses vyjímal. Byl jsem se na ni podívat. Vyextrahovali z nějakého popraveného číňana nervový systém a vypadalo to jako bizarní chlupatá kožešina.

Je třeba si vybrat svoji posmrtnou pozici, jinak to udělají za tebe.

Tomu říkám rozbít struktury. Větné, slovní, smyslové... a nevypadá to zle. Hravý čtenář vzkaz snadno objeví a čtení ho pobaví. I když obsah je jako obvykle hořký.

Tak jsi spíš pivař nebo vinař?

Díky, vaše komentáře mě potěšily.

Jinými slovy: Bůh ani Ježíš to nezpackali. To lidi.

No vidíš, máš konkrétní vůni, která ti připomene, že láska je silnější než rozum. Vůni - spouštěč IP Pavlovova reflexu ke konkrétní aktivitě.

První větu jsem si musel přečíst několikrát a pořád si nejsem jistý, jestli jsem ji pochopil. Je to gramaticky správně?

Nic moc.

Jak se tak doba posouvá mění se i témata pro literární fikci. Do pozadí zapadají ty přežvýkané a do popředí se dostávají nové. Jako tady. Supermarket. Zápletka, kulisa, postavy. A je z toho scénka, drama, opera, báseň. Konzumní téma pro konzumní společnost. Poznává to každý, kdo někdy nakupoval. A co tomu chybí? Vtip? Ne,... ten tam je. Chybí tomu poetika. Hloubka. Ale popravdě, sáhne dneska někdo po zboží s hloubkou? Vyžaduje to nepříjemnou interakci konzumenta a díla - - přemýšlení. Část kulturního publika se naučila vnímat hloubku a snaží se ji najít všude i v plytkých nesmyslech, protože si touží namluvit, že neztrácí čas věcmi, které tu hloubku nemají. a tak uměle vznikne dojem, že něco co hloubku nemá, ji má nějak skrytou. Čas běží a tutéž hloubku se už nezávisle dalším konzumentům nedaří najít samo od sebe a tak dílo zapadne, protože tu hloubku opravdu nemá. A u témat to může být podobné.

Mír je takové zprofanované slovo. Možná je na čase vymyslet něco důvěryhodnějšího.

Není to moc, nó. Ale na úplné vyhlazení to taky není.

Mok pěnivý - ocas lenivý.

Pěkný sen. Chce to odvahu ho snít, prožít, popsat na papír a ukázat ostatním.

Ta je bezva.

Hmm. Zajímavé. Juknul jsem na to kvůli názvu, protože 22:22 je čas, kdy mi odejdou oči a já jdu na kutě. Ale po přečtení se zaobírám myšlenkou o strukturách, které definují poezii na papíře a tom, jaký má význam verš a jeho grafická podstata (sloky). Verš, hmm. Verš je asi blbost. Poezie nepotřebuje verš. Nebo ano? Já nevím.

Aha

Hned tři mytologické postavy v jedné básni a všechny ženského rodu. Jestli ono není utrpení v ženském genomu jaxi zakódováno už od australopitéka? Máš jako básník jedinečnou výhodu vychutnat si své utrpení a prodloužit si tak život víc než obyčejní lidé tam venku. Protože v bolesti je skryta kvintesence bytí. A kdo netrpí, jako by nežil a ideálně je trpět nenaplněnou láskou. Škoda, že se čtenář nedozví, která že to byla ta iniciační věta.