Nikoli barde, to je o mně, až na ty eura, já jsem dost držgroš. Pěkné. Asi se v tom uvidí víc chlapů.

Mně též.

Když dneska čtu moderní poezii mladé generace a riskuju tím následnou depresi a ztrátu hodnot a víru ve vlastní schopnosti, říkám si tak na okraj, jestli má AI pravdu, že se poezie zkracuje vlivem scrollování do úsečných pár větiček a přesáhne-li báseň pět řádků, je už dlouhá a nemusí zaujmout natolik, aby ji někdo - označme ho jako povrchního čtenáře - hodlal přečíst celou. A na psancích mám kolikrát taky dojem, když analyzuju sloupeček přečtených děl a čas, který nad nimi psanec strávil, jestli to je nebo není povrchní čtenář. Nemusí nechávat komentář, ale mohl by se zamyslet a poválet poezii trochu na jazyku, ne ji zhltnout. Tvoje básnička má asi na dnešní poměry nadstandardní délku, ale popravdě, měřit poezii podle řádků je debilní. čtu to a s každým řádek mě pálí suché španělské slunce do obličeje víc a víc. To je přece lepší, než kdyby mi jen bliklo do obličeje, ne?

Stop zkracování poezie!

To znám! Ale spíš jen pasivně. Jak tak člověk koupí i co nechce. Jde pro tři rohlíky a koupí vrtáky do vrtačky a pak se vrací, protože zapomněl na rohlíky. Člověk si přečte nadpis a čeká nějakou ukrajinskou mužatku co je samý sval a na hlavě hnízdo z copů jak Timošenková a přitom je to o nakupování a docela jiné frontě. Vtipné.

slnečnica: Dávám básničky i do deníků.

Ehm... dítě po porodu nevidí. Tady ta teorie trochu kulhá.

Nic pro silnější povahy.

Mám rád melancholii ve verši. Je jako hořká čokoláda, člověk se ji musí naučit vychutnat a pak si ji zamiluje a nechce nic jiného. Taky se mi líbí, když se do volně vedeného verše přimíchá rým (teď myslím ten na konci, předposlední sloka mě zas tak moc nezaujala). Rým připomene čtenáři, že autor je vlastně básník, ne úplně umělec, ale básník a být básník je životní postoj a ne životní póza. Soudím, podle této básně, že jsi básník. Či?

Jo, úplně je vidím. Povedené.

Rozesmálo mě to. To život. To je město.

človiček: Jakým směrem se ty možnosti dají revidovat?

Pravda zvítězí nad chatem GPT!

Proč si dělat výčitky, n..ne! Proč vnucovat výčitky ostatním, že strojní masovýroba je něco odporného a neetického? Polykat biftek a myslet na to příšerné utrpení, na sadismus řezníků, na ponižující vystavování ostatků zvířat v obchodech atd atd...? Svět je místo, kde každý chce sežrat každého, dřív, než ten sežere jeho. Sadismus, chuť zabíjet je jaxi z nezbytnosti zakódovaná do podvědomí každého živočicha (člověka nevyjímaje). Jsme dost humánní na to, abychom si nechutnou složku přípravy potravy obalili do pohádky, která naše svědomí patřičně obalamutí. Jinak bychom si museli maso lovit a zpracovávat sami. A to by rozvoji krásných věd jistě neprospělo. A ten hebrejský stín, který básnička zakrývá, to je zatím ten nejděsivější stín, jaký historie lidstva vleče a nikdy se ho nezbaví. Časem otupí, protože jiné hrozné věci čas přinese. Ale maso bude v chlaďáku vždycky.

Pěkná lyrika, pěkná. Teče si plynule k popraskané vyprahlé půdě našeho sluchu. Dala by se zkrátit a pořád by byla taková melancholická.

Genealogie je ve skutečnosti dost depresivní věda.

prostě rutina

To zamilování jsi popsala pěkně.
Taky mám rád vodu.

Vítej v klubu.

Ona by se nerozbila. Je tvrdší než sklo. Mikroplasty které jsou dnes ve vodě, ve vzduchu i v mýdle ji činí nezničitelnou. To ten vášnivý dech, který ji naplnil, ten pracuje na její nezvratitelné zkáze navzdory inertnímu prostoru, kterým pluje. Vášně vdechnuté do bublifukového terče s mýdlovou blánou. A tak za vší zkázou nakonec vždy stojí člověk sám.

Básnička jak obrázek z reklamy. Pěkné a mýdlové.

Pěkné. Oceňuji originálnější pojetí. A mám rád to téma.