Lidi se pořád na něco dělí. Kategorizují se, aby věděli s kým mají tu čest, aby věděli na čem jsou. Pivaři-vinaři. Radši bílé-radši červené a tak dál. A přitom nevědět je tak osvobozující! Kant (tuším) říká: mám hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon v sobě. Ale už nedodává, že v ruce drží sklenku svatovavřinského růžového vína. I Nový zákon v Bibli je plný vína a pije ho navzdory všemu, co si o vínu myslí Islám, jeden s tzv. velkých proroků - Ježíš. Velcí perští básníci byli muslimové a bojovali proti fanatikům tím, že psali hezky o víně (třeba Omar Chajjám). Mohli byste si podat ruce.

Nebo připít. To zní líp.

1.6. - Den dětí.
Dost hořký den dětí.
Jako chyba v osení.
Jako vlčí máky na okraji
zlatého lánu s pšenicí.

Smutné.

A sluneční božstva se otočí
a odejdou
a nechají svět napospas
temnotě.

Téměř plevel. Ale.... básník to chápe. Básník má pochopení.

slnečnica: Hmm

Nevnímám to jako báseň. Prostě jen zachycenou myšlenku o životě jako domě s výtahem. V dětství jsem žil v paneláku. Dlouho se mi pak zdály zlé sny, že sice ve výtahu zmáčknu správné číslo, ale výtah mě odveze, kam on chce a nikdy domů, do mého patra. Třebas i do patra, které v tom domě vůbec nemá být a já pak musím bloudit po schodech a nevím, ve kterém patře zrovna vůbec jsem. Výtah je ve snovém světě konkrétní symbol jisté stránky života. Tvůj výtah tě snad ještě poslouchá. I když život takový není. Neovládáš ho v té míře, jak bys chtěla. A je to on - výtah - kdo rozhoduje, kam tě zaveze a je jen na tobě, jak se tam zachováš, s jakým úspěchem pořídíš. Dá se to nějak ošulit? Možná - je lepší nejezdit výtahem sama, ale s někým. Být na ten neovladatelný výtah dva. Hned je to zábavnější.

Bude to jistě zajímavá sbírka, možná si ji koupím.

elementární kurtoazie v postmoderním světě

Kuchyň je nejvíc sexy večer. Přítmí, černá a bílá, kachličky (černé a bílé?), prostor ozářený otevřenou ledničkou a sklenice vína (pohár chcete-li) napůl prázdná.

Jo, kuchyně v noci je sexy. (Ta moje rozhodně.)

Hmm, tenhle styl je mi hrozně blízký. Mám spoustu podobných (pocitově, dojmově podobných) věcí. Ani tak ne situačních, jako lokalizačních, s myšlenkou trochu víc hluboko pod slovy. Konkrétní detaily, příroda a průmysl (takže kontrasty), které hovoří samy o sobě nehybně stojící až málem symbolické. To mám rád. Kdyby měl někdo naši poezii zfilmovat, asi by natočil černobarevný noire. S dezorientovaným Humphreym Bogartem, samozřejmě.

Tak jsem u svojí dopolední jazzové kávy zabrouzdal na psance za poezií (výhoda, když jste ředitel organizace a nikdo nekontroluje, co vám svítí na monitoru)... a hned takový zákusek! Hezké. Ten začátek by se udržel i jako samostatná básnička. Má bezva rýmování a je z ní cítit F.G. Lorca. Taky má podobný verš něco jako... nejsem ve svém domě pánem (ve smyslu, neovládám svoje touhy a myšlenky).

Vzpomněl jsem si na to. Taky jsem to kdysi kdesi použil.

Úplně mi naskočila představa: DDD jako zenový mnich u své poustevny pod pavloní nohu v gibsu, berle opřené o zeď, papriky zasazené.... a čas teče jak řeka a tráva roste.

mám rád básně o včelách

Velmi zdařilé. Je tu hodně velmi plastických obrazů a velmi sugestivně podaných. Nevyměnil bych jediné slovo.

V poezii je zásadní jazyk. Aktuální jazyk. Jazyk jímž se běžně mluví. U starších generací je často vidět jistá slovosledová kostrbatost (v poezii je možné cokoli). A tady je to už v názvu. Neříká se přece Kdo má tě rád, ale Kdo tě má rád. Z toho slovosledu dýchá germanismus doslovný překlad Wer hast du gern. To si mohl dovolit Mácha a dnes google překladač a AI. Ale český básník je českému uchu přizpůsobivější. Však teď jsem tvůj.... tak se dneska nemluví.I jako text písně, kde je třeba dbát na soulad rytmu slabik a hudby, jde s češtinou krásně pracovat a tvořit moderní jazykozvučné verze textů. Proč se nám líbí texty třeba Jarka Nohavici? Protože našel soulad mezi požadavky moderního českého jazyka, poetikou veršů a hudbou, která jej doprovází. Není to kostrbatost jazyka, která vnáší do poezie patos a umělost. Toto je například překlad. Němčina. Ale z českého překladu je ta němčina cítit úplně u každého slova. Má německý slovosled. Myslím, že překladům do češtiny, jedno z jakého jazyka, sluší spíše volný překlad než mechanické přepisování co nejpříbuznějších slov.

Zahrádce říkáš. Dnešní hřbitovy připomínají spíš paneláková sídliště. A kolumbária králíkárnu. Dnes zpustlé zapomenuté židovské hřbitovy mají větší šmrnc než kdekterý příměstský cintorín.

Vaska49: Myšlenka?

Jinak teda sociální básnička hezká. Ostrava je město v pohybu. Ulice plné dělníků, bo je věčně něco rozkopané, a jak se zpraví chodník na jedné straně, tak se jde kopat na druhou stranu a tak pořád dokola. Romové s bílými zuby a zlatými řetízky v nóbl botaskách, plno aut a bezdomovci. Na každé ulici nějaký somrák nebo opilec. Ale mám pro ně pochopení - nejezdí autem, nezamořují svět výfukovými plyny a nezabírají místa na parkovištích se svými kraksnami, jezdí tramvají a metrem a MHD. To je sympatické ne? Uhlíková stopa veškerá žádná. Jen ta pachová. Ale popravdě občas si přisedne i blondýna s růžovou gumičkou a je tam cítit i deset minut po svém odchodu, takže je to vlastně totéž jen z jiné strany sociálního spektra.

Tuž Ostrava no.

Neu: Taky mám rád, když je básnička krátká. Jako bonbón. Ale člověk čas od času narazí na dílo, které nemůže být krátké a čtenáři dělá dobře převalovat dobrou poezii po jazyku co nejdéle. Naučil jsem se to u Jeffersových básní - dlouhé ale tak příjemně surové, že kdyby byly krátké, neprocítil bych to tak, jak si autor představoval.

Zajímavá. Důvěryhodná. Není ta lehkost a svoboda asi taková, jaká měla být. A jen jakoby vznikl další nový prostor pro stejnou chybu. Chybovat a opakovat stejné vzorce pořád dokola a pořád se zklamávat a zkoušet to (zbytečně) je zřejmě v lidské povaze. A třeba v tomhle projektu jen chybělo něco malého. Zajímavě pojatá básnička.