A je to smutné nebo šťastné? Údělem rovnoběžek je střetnout se jen jednou. V nekonečnu.

To je furt nějaké buď a nebo. Buď jsi spokojený nebo nespokojený a nic mezi tím. Buď jsi básník, nebo ženatý a s děckama. Jako by to nebyl jen okamžik. A pak ...pffff ...zase básník. Jsou na tom lidi hůř. Chceš mít křídla, dlouho je nemáš, pak ejhle, vyletíš a nahoře je zima, tak slítneš a pozoruješ na obzoru v ohradě koně se slzou v oku. Ale chlap si vždycky poradí.

na té se ale neoběsí

Včera náš Toník referoval, jak pomáhal dědovi na zahradě a že doufá, že to Ježíšek ocení (doufá v dost drahé lego). Načež jsem řekl, že dobré skutky mají být nezištné, ale možná by se hodila přehledná tabulka, aby každý věděl, jestli to už nepřehnal, a jestli je svému vytouženému cíli blíž, jestli už má fajfku. Metafyzika ani teologie odpověď nepřinesou. Leda snad historie, až jak to všechno skončí, tak pak teprve můžeme provést analýzu toho, jak moc nám ten nahoře naslouchal a zda vyhověl, nebo ne.

TualKraplak: Ahoj

Teď přemýšlím, jestli tomu chybí hloubka nebo délka...

..... eehm.... růžovoučká veršovánka o koťátku..... trochu jako karamelka, co se dostane mezi zuby a po nějaké době už se člověk shání po kartáčku na zuby. Představuju si, jak ji někdo recituje v plénu a hřbetem ruky si každou chvíli přejíždí přes obličej.

Hm, pravá láska může být jednostranná. Proč by ne?

(Nějak pořád přemýšlím nad něčím docela jiným: když dám otazník doprostřed textu, je to vůbec otázka?)

Pěkné. Zajímavý verš, ještě jsem na podobný nenarazil.

You simply can.
Máš výhodu - jsi básník.

To je jak 4 33 od Johna Cage.
Tolik prostoru k zamyšlení.

V podobném vnitrobloku v hospůdce v Brně jsme si jednou zašli s Nowišem na pivko po letech. A v zahrádce hráli hospodský kvíz a my jsme jim schválně odpovídali nahlas.

Myslím, že i kdyby sis řekl, že písať už nebudeš, přijde to nutkání úplně samo a nic s tým nenaděláš.

Nikoli barde, to je o mně, až na ty eura, já jsem dost držgroš. Pěkné. Asi se v tom uvidí víc chlapů.

Mně též.

Když dneska čtu moderní poezii mladé generace a riskuju tím následnou depresi a ztrátu hodnot a víru ve vlastní schopnosti, říkám si tak na okraj, jestli má AI pravdu, že se poezie zkracuje vlivem scrollování do úsečných pár větiček a přesáhne-li báseň pět řádků, je už dlouhá a nemusí zaujmout natolik, aby ji někdo - označme ho jako povrchního čtenáře - hodlal přečíst celou. A na psancích mám kolikrát taky dojem, když analyzuju sloupeček přečtených děl a čas, který nad nimi psanec strávil, jestli to je nebo není povrchní čtenář. Nemusí nechávat komentář, ale mohl by se zamyslet a poválet poezii trochu na jazyku, ne ji zhltnout. Tvoje básnička má asi na dnešní poměry nadstandardní délku, ale popravdě, měřit poezii podle řádků je debilní. čtu to a s každým řádek mě pálí suché španělské slunce do obličeje víc a víc. To je přece lepší, než kdyby mi jen bliklo do obličeje, ne?

Stop zkracování poezie!

To znám! Ale spíš jen pasivně. Jak tak člověk koupí i co nechce. Jde pro tři rohlíky a koupí vrtáky do vrtačky a pak se vrací, protože zapomněl na rohlíky. Člověk si přečte nadpis a čeká nějakou ukrajinskou mužatku co je samý sval a na hlavě hnízdo z copů jak Timošenková a přitom je to o nakupování a docela jiné frontě. Vtipné.

slnečnica: Dávám básničky i do deníků.

Ehm... dítě po porodu nevidí. Tady ta teorie trochu kulhá.

Nic pro silnější povahy.

Mám rád melancholii ve verši. Je jako hořká čokoláda, člověk se ji musí naučit vychutnat a pak si ji zamiluje a nechce nic jiného. Taky se mi líbí, když se do volně vedeného verše přimíchá rým (teď myslím ten na konci, předposlední sloka mě zas tak moc nezaujala). Rým připomene čtenáři, že autor je vlastně básník, ne úplně umělec, ale básník a být básník je životní postoj a ne životní póza. Soudím, podle této básně, že jsi básník. Či?