Zaujalo mě spojení Já blbka. Je to takové jablečné spojení, musel jsem si to přečíst znovu, jestli jsem se nepřehlédnul.

Tady na Hukvaldech majou lišku! Každý se s ňu chce vyfotit. Vidíš ty babiny s lyžařskýma tyčkama, co se obvykle na hrad už nevyškrábou, bo je to do kopce, jak se hrnou k lišce. Většina v životě neslyšela Bystroušku od Janáčka, pletou si ji s chytrou kmotrou liškou od Lady a myslí si, že je to pohádka s dobrým koncem. A jak se téj lišce na kameni ten ocas krásně leskne! Dají si v oboře kafe se šlehačkou, prohlídnou si muflony a daňky, ale v myšlenkách jsou už doma ve vířivce. Kolem proudí dav svobodných matek s kočárky se svými oplodňovači, které si nikdy nevemou za manžely (pro jistotu), kukačka kuká a léto stoupá po teploměru až do stratosféry. Prostě pohodička dnešní doby.

Poměrně krátká věc. Na tebe.

Z toho by byl málem scénář pro nějaký ultraoutdoorový intelektuální francouzský film.

Zavlažovaná krajina je ale hezčí než ta vyprahlá.

Taky kdesi hluboko v mé aortě zaznívá jakýsi neuchopitelný podtón.

Zahřeje.

Sestáváš z prázdných molekul a plní je černá chladná voda.

Jo, ve dvě ráno se probereš a svět je jedno velké zklamání. To nám ten den pěkně začíná.

Líbí se mi ta syrová upřímnost - je to jen okamžik a navíc vyslovený v duchu, oni by si zřejmě toto všechno nedokázali říct nahlas, musely by se jejich věty zazipovat jako rozhovor, ale to je jedno.

Ale taky si říkám, jestli jsi tady nezredukoval lásku jen na tělesnou stránku. Ta poslední věta, to není láska. To je tělesná touha. Mužská redukce. Ostatně taky to říká Viktor. Kate myslí na sebe a na svou metamorfózu.

Dobře se to četlo.

Hezké, vyspělé verše nad kterými se člověk zamyslí a přečte si to znovu a pak se zamyslí a přečte si to znovu, aby se pak zamyslel a přečetl si to znovu.

To je milé. Tvoje lásky stárnou jistě s grácií. Ostatně pro tu potkanou starou lásku to bylo taky setkání se starou láskou. To já se bojím potkat svoje staré lásky. Mám bludnou představu, že jsou to pořád sexy kočky a bojím se zklamat. Jo. Inu ty jsi založením veselá bytost, takže takové setkání v tobě vyvolá příjemné vzpomínky a snění a vygeneruje milou básničku. Já bych dostal leda deprézi.

Asi se shodneme, že řepka fakt smrdí, když kvete. A te motýle od ní pak načuchnou.

Á maestro si zatrempařil.

Vlastně to není práce na vlastní zkáze, ale jen metamorfóza. Slunce vyjde, rosa zmizí, ale ráno je tu zas. Ta samá, to samé. S láskou je to podobně. Nezanikne, jen se schová, protože se ráda ukazuje.

Zajímavé dílko, i když jazyk moc moderní není, což u nerýmované básničky je poměrně zbytečné. Rým sice omezuje, byť i s tím se umí básník vypořádat jazykem, kterým běžně mluví. Ale volný verš se dá využít i líp. Některá místa, která končí málem že čárkou, nebo tečkou, ale následuje velké písmeno, to evokuje nedokonalou snahu nějak napravit automatické úpravy textu ve wordu. Buď a nebo! Styl dělá básničku zajímavější, konzistnější a autora ve výsledku též vyhledávanějšího. Jsi spíš konzervativní autorka, nebo si ráda zaexperimentuješ s jazykem?

Symbolicky je tu řečeno vlastně vše.

Rodiče ti přiděluje náhoda. Potřebuješ konkrétní chromozomy a bez nich to nejde. Teď, když máš svoje vlastní chromozomy, plný medicimbal chromozomů, můžeš se náhodě pomstít a s nikým se o ně nedělit. Ale myslím, že autorská práva se na chromozomy nevztahují, takže tak.

Ten začátek se mi líbí. Nikdo si do bot nedává kamínky schválně a přece tam čas od času jsou. Je to jedna z těch záhad tohoto vesmíru. Vědci si nad tím lámou mozky, ale řešení je v nedohlednu. Nicméně to dodává téhle básničce příjemnou poetičnost. A nejen ty kamínky.

Chytře jsi nahlídnul - ne! Podhlédnul ( to je lepší) tu faleš šťastného života bulvárem zprofanovaných celebrit. Strkají si fotky na čelní stránky schválně, aby nás šťastně ženaté ubožáky, co každý den svádějí boj s kaloriemi, aby nezpupkovatěli, naštvali! Aby žili zdravě tak si koupí elektrokolo, protože by nezvládli jezdit na normálním kole bez elektromotorku, kouří elektronické cigarety a myslí si, jak pomáhají svým plícím, nechávají hořet své elektroauta na dálnici a hřeje je u srdce, že pomohli planetě k čerstvějšímu vzduchu, pak se vrhnou na svoje předražené a přemodernizované chalupy v Krkonoších s wifinou, trampolínou a falešným krbem, aby v lese do košíku natrhali všechny houby, co v lese najdou a pak z nich drtivou většinu stejně vyhodí, protože si nejsou jistí, jestli jsou jedlé. Ale houby nejsou to hlavní. Hlavní jsou dobré fotky na facebook. Úsměv od ucha k uchu.

Juchů.

Když chce člověk dojít k pramenům (ad fontes jak říkáme my historici), musí do hor. A v řeči snů je prý voda ženský prvek. Život. Ta postava v meandru je tedy po kolena zarytá do prapodstaty světa, jako strom zapojený do proudu, který pramení ve skále, teče krajinou jako žíla, a cítí chladný tep vody, který končí až kdesi v oceánu, v zatvrdlé studené kře arktické polární noci.

Jo, sundat si boty, vlézt do řeky a jen tak stát, to je jako zapojit se do zásuvky a rozsvítit.

To zlomení ve slově se povedlo velmi plasticky.

Jo, zase jsi to vyhmátla. Poezie bydlení není v tom, že má někdo pěknou bibliotéku s verši - mimochodem ta moje stojí za to - můžem soutěžit, kdo má doma víc sbírek v poličkách. Ani v přepychu a pohodlí ta poezie není.

Dandy: Hanulka: Děkuji za návštěvu a milý komentář k básni.