Prostor bez ozvěny

Zamilovávat se
jen proto, že ve mně někdo
uvidí něco víc,
je zvláštní druh omylu

Jako bych byla prázdná místnost,
kterou cizí hlas najednou
nazve
chrámem
a já tomu uvěřím
jen proto, že to zní vznešeně

Ale já v té místnosti bydlím už dávno
Znám její stěny,
znám světlo v poledne,
i ticho po třetí ráno

Hezkost pro mě není svátek
Někdo mi přinese květiny,
napíše zprávu,
podrží dveře

Je to milé
Ale ne výjimečné


Protože i já si kupuju květiny sama
Já si vařím večeře,
píšu si dopisy do budoucna

Tak proč bych měla padat
do lásky jen proto,
že mě někdo vidí
o trochu jasněji,
než jsem byla zvyklá?

Možná je osvobození
říct všechno nahlas
Nepřekládat svý věty
do přijatelných verzi
Nebýt projekt
Nebýt hádanka

Možná je osvobození
sedět sama u stolu
a vědět,
že samota není trest,
ale prostor bez ozvěny

Už chci léto

Chci teplo na kůži,
dlouhý večery,
kdy se nikam nespěchá
Chci vzduch,
který neslibuje nic

Možná se v létě nezamiluju
Možná jo

Ale tentokrát
ne proto,
že ve mně někdo uvidí víc

Tentokrát jen proto,
že i já uvidím víc
v něm
a pořád zůstanu

Zvláštní
.
.
.


Já bych asi jen chtěla,
zbláznit se,
jako včely z rozkvetlých růží


Ale myslim, že nikdo už nebude
~ Ty ~

Láska hory přenáší a já ji tak nějak
nechala upadnout do propasti
a po večerech mi scházíš
Ty Tvý hnědý oči
.
.
víš?