Nádor

Zrnka se lepí na patro,
jako slova bez koncovek
a já pak dny rozepisuju
dokud nezjistím,
že jsem jenom rytmus
na dně vlastní lebky.
Spaluji se jako slunce
vložené dítěti do kolébky.
Možná mojí kolébky,
možná do kolébky toho druhého,
který mě učí krvácet
skrz štace mého paláce,
jako válka koridorů mých žeber,
jako by přicházela
velká válka jih a sever.
A ostřím svého jazyka
přesvědčuji světlo
ke hře na struny v hlavě.
Kéž by něco šeptlo, ale hlavně
pověsil jsem svůj jazyk na hřebík.
Motají se mi jména.
Podnapilí holubi.
Celá plejáda mužů,
co se nenechají otupit
v učení se padání nahoru.
Zbavení se věčného nádoru
na dně vlastní lebky,
kde jsme se poprvé potkali,
jen každý z jiného směru.

Já a já.
celá plejáda mužů,
kterým nestačí jedna lebka.
Celá plejáda dětí,
jimž nestačí jedna kolébka.
A ostřím svého jazyka
přesvědčuji toho druhého
ke hře na struny v hlavě.
Kéž by něco šeptlo, ale hlavně
aby Santiago pověsil svůj jazyk na hřebík.
A já pověsil jeho.
Abychom si nepletli cesty
jako podnapilí holubi
kráčící po prasklině,
která se mi táhne čelem,
pak skrz na skrz celým tělem
jako mapa míst,
kde jazyk svůj jsem uřezal
a z té rány poté
Santiago vylézal.