pešu: Určitě to jde a myslím, že dřív ti to šlo lépe, hlavně v případech komisaře Kráka. Taková Velká loupež mě bavila neuvěřitelně.

Přemýšlím, co té grotesce chybí... Snad sklouzává příliš do všedních a očekávatelných (předvídatelných) situací. (Ačkoliv třeba to "Vím to stejně tak dobře jako to, že jste dneska k obědu měla hovězí guláš posypaný čerstvě nakrájenou cibulí. / Je mi to jasné od té chvíle, co jste na mě promluvila." je dobré :D .) Groteska může být i napínavá (o to větší je pak uvolnění s další komickou situací), ale tato je napínavá, jen když se na scéně objeví Duch.

Nemusí to být sci-fi, dokonce by tam ani nemusely být záchody, ale podle toho, co jsem četl/a, dobrá komika se vyznačuje tím, že vytváří určité předpoklady, které vzápětí překvapivě zneplatní. Nevím... neumím dokonale poradit, ale snad ti můj komentář pomůže.

Souhlasím se Severákem - vynikající nahrávka. Ale text pohádky je také moc povedený a jsou tam zajímavé nápady (třeba ten univerzální klíč :D ). Na tom, co princezna řekla, je možná trochu moc poznat, že jsi to psala ty; princezny v běžných pohádkách mluví obvykle trochu jinak, ale to nevadí.

Líbí se mi ty zkratky na začátku i komolení jména "paní Tiché". Myslím, že groteska je to povedená. Zajímavé je, že mě nebavila po celou dobu, ale spíš jen v několika určitých momentech, kdy mě přiměla se zasmát, ale tak to asi má být.

poll: Děkuji. :)

Ještě mě napadlo, jak asi v Absurdistánu funguje zdravotnictví: Lékař pacientovi napíše recept, na který může dostat pouze jeden druh léku (ten nejlevnější) bez ohledu na to, co mu vlastně je. Pak je pacient povinen léčit se sám podle vlastní úvahy (což často dopadne lépe, než by to zvládl lékař) a hlásit změny zdravotního stavu lékaři, který je zapíše do evidence.

Tato pohádka je velice neobvyklá, plná neobvyklých nápadů a má neuvěřitelně překvapivý konec. A krásné je na ní i to, že je ten konec šťastný. :) Líbí se mi.

Líbí se mi to postupné rozvíjení - že v první části se dozvím začátek a konec, ve druhé je rozvinuto téma a třetí povídku dál rozvádí. Myslím, že to je dobrý nápad, jen nevím, jak to bude fungovat jako celek, až bude dopsaná.

Objíždění studánek je zajímavé téma. První dvě části by mi vlastně docela stačily, mně by nevadilo, že by jel celou cestu sám, ale další části si určitě přečtu, pokud je dopíšeš. :)

Mimochodem, k názvům jako "Holé stráně" tě inspirovala moje galerie "Ironické názvy ulic v Brně"?

Moc se mi líbí. Máš zvláštní styl vyprávění, na který když člověk není zvyklý, tak ho pěkně pobaví a to opakování tam nevadí, když si to poslechnu jen jednou. Ale konkrétně na této povídce se mi nejvíc líbí, že má opravdu zajímavou myšlenku, i když je smutná. I smutné myšlenky jsou důležité.

Je toho hodně. Něco mě i pobavilo, ale nic není tak zásadního, že by mi to stálo za zapamatování.

Ohledně toho požádání o radu pomůže trpět samomluvou - když totiž požádáš o radu sama sebe, funguje to také a vypadáš pak jako přiblblo jen sama před sebou.

Pobavilo mě to, ale podle mě to spíš odhaluje, že je nám reklama zdrojem inspirace než jak nám ovlivňuje život. Život bez reklamy by, myslím, vypadal dost podobně, jen by byl popsán jinými slovy.

ŽblaBuňka: Abys mohl něco označit za klam (tzn. neskutečnou představu či zkreslený vjem), musíš mít představu "jak to ve skutečnosti je" a to je ten problém. Člověk totiž ze své podstaty tuto představu nemá (je omylný a jeho smysly jsou nedokonalé). Když před takové zrcadlo s jablkem postavíš dítě, které nemá přístup k naší kulturní tradici, a necháš ho vymýšlet fyziku, může vystavět funkční (a tedy "pravdivou") teorii založenou na předpokladu, že to druhé jablko opravdu existuje v paralelním vesmíru, který je s tím naším funkčně propojen. Jediným důvodem, proč to neudělá skutečná věda, je Occamova břitva - vysvětlení s pomocí paralelních vesmírů by sice ničemu neodporovalo, ale bylo by komplikovanější než vysvětlení pomocí odrazu světla (zvlášť v případě poškození zrcadla).

Víra je tedy způsob náhledu na skutečnost, který člověk potřebuje ze dvou důvodů: jednak proto, že se skutečností nemá bezprostřední kontakt, a jednak proto, že lidská představa o světě zahrnuje jiné vlastnosti než ta "vědecká" (např. ve světě víry mají předměty "barvu", zatímco ve světě vědy mají pouze "spektrální charakteristiku").

Navzdory tomu si myslím, že je prakticky výhodné budovat si svět víry co nejbližší světu vědy, jak to půjde, tedy v podstatě "věřit vědě", i když je klidně možné, že třeba velký třesk je také klam, jen jsme ještě nevymysleli nic lepšího. (Nemluvě o subatomárních částicích...)

Amelie M.: Děkuji za návštěvu a komentář. :) Ta tři jablka jsou vlastně takový paradox... nic důležitého.

Také o psaní haiku také nic nevím, ale trochu mě znevýhodňuje to, že nevím ani nic o čtení haiku...

Jinak, po zamyšlení mi tato báseň připomněla tu známou kost, kterou ve filmu "2001: Vesmírná odyssea" vyhodil do vzduchu nějaký lidoop a proměnila se v kosmickou loď.

Ten název je trochu zavádějící, protože většina úvahy je spíš o lidském životě než o rasismu, ale jinak je to podle mě zajímavá úvaha, i když nepřináší žádnou pro mě novou myšlenku.

Pokud jde o můj názor, věda, která tvrdí, že to, co neumí popsat, neexistuje, je nedostatečně vyvinutá. (Asi jako člověk, který tvrdí, že ví všechno.) K exaktnosti vědy patří i přiznat si, že něčemu nerozumí, nebo třeba že tomu nikdy rozumět nebude. Kromě toho si opravdu nemyslím, že účelem vědy (zvláště přírodních věd) je poskytovat člověku uspokojení ze života.

Pro mě není těžké uvěřit, že "jsme tu byli už mnohokrát". Vždyť např. otec a syn si bývají velice podobní, až na rozdíly dané věkem (je třeba srovnat je ve stejném věku), vývojem okolní společnosti (otec sbíral "céčka", syn sbírá "pokémony") a sociální situací. A genetika se k tomuto výkladu dokonce docela přiklání...

Naopak s tím, že jsme s počtem životů "lepší", tak úplně nesouhlasím. Jednak není jasné, co znamená "lepší". (Dost často se setkají dva lidé a každý z nich si myslí, že je lepší než ten druhý.) Ale hlavně - neexistuje jeden "vývoj člověka", ale mnoho vzájemně propletených vývojových proudů: vývoj lidstva (doba kamenná, doba železná, ...), vývoj společnosti a ekonomiky (feudalismus, socialismus, kapitalismus, ...), vývoj historicko-psychlogický (psychologické důsledky takových událostí jako velká hospodářská krize či světové války), vývoj neuropsychologický a fyziologický (ten je nejpomalejší - spousta lidí by dnes nejraději lovila mamuty, ale lovce mamutů dnes nikdo nezaměstná, takže místo toho programují aplikace na iPhone).

Na ten poslední odstavec (ačkoliv je to asi to hlavní, o čem má ta úvaha být) jasný názor nemám, nanejvýš bych o tom mohl/a napsat celou úvahu...

Moc hezké. Úžasný nápad. :) Neuvěřitelné, co všechno jde personifikovat.

Pro mě jsou to především užitečné informace pro případ, že bych se chtěl/a vydat do Řecka. Ale třeba ten nápad, jak vyzrát na neochotného puberťáka, mě docela rozesmál. :)

Souhlasím se Zamilou, ale podle názvu (skica) soudím, že to byl záměr.

Ve srovnání s předchozími kapitolami mi tato připadá víc vážná (neobsahuje skoro žádné odlehčující momenty), což je asi tím, že Nia se cítí špatně, takže by se tam odlehčující momenty nehodily.

Líbí se mi ty myšlenky o možnosti záměny snů a reality ("život ve snu"), i když nemám tušení, nakolik je to reálné. Trochu se mi nelíbí to 'společné snění', 'mocné knihy' a magie vůbec; raději bych, kdyby se tento příběh obešel zcela bez magie.

"společně došli na místo, kde se Nia ocitla poprvé v životě" - Tato formulace mi v daném kontextu připadne trochu matoucí, protože Nia, myslím, byla poprvé v životě na Darkswenu vůbec, takže i na všech ostatních místech hradu byla v té době poprvé v životě a nemá smysl to zdůrazňovat. (Pokud nenastal od XII. kapitoly výrazný časový posun.)

Překvapilo mě, že král Iver byl k Nie tak důvěřivý. Myslím, že to bylo neopatrné, i když už musel být dlouho osamělý, takže k tomu měl celkem pochopitelný důvod. Na druhou stranu, to, co se stalo, podle mě logicky musí vyústit v situaci, kdy bude mít Nia podstatně bližší vztah k Iverovi než k Viktorovi...

Tato kapitola je od začátku do konce čím dál napínavější a zajímavější. Těším se na pokračování. :)

Slunce jde zakrývat i jinými věcmi než bouřkovým mrakem. Zkus třeba slunečník.

Tvé zvukové provedení se mi líbí. Tentokrát se ti dle mého názoru povedlo. :)

Povedlo se ti vystihnout spoustu pocitů spojených s čajem, to se mi moc líbí. Cítím v tom možná trochu přehnané nároky; chudák čaj, když s ním bylo tolik práce a skončí v dřezu. Snad by bylo lepší spokojit se s takovým, jaký je, a příště ho zkusit udělat lepší.

Ještě mě napadlo, že někdy pijeme čaj jako lék, vůbec nám nemusí chutnat, ale o tom asi tato báseň není.

Amelie M.: Děkuji za postřeh o fénování. Mám radost, že ti to připadá čtivé i že to sedí na oba rody. :)

Děkuji za technickou poznámku. Povídku jsem na tři verze dělil/a až nakonec - původně jsem ji napsal/a v ženském rodě, pak přepsal/a na mužský/ženský a teprve nakonec ji zase dělil/a na tři verze. Verzi v mužském rodě jsem si po sobě bohužel neprošel/a, což byla chyba. Teď jsem tam našel/a a opravil/a spoustu chyb. Snad už je to v pořádku.