A42: 0 a 1 jsou spíše matematické stavy než fyzikální. Přírodní jsou určitě, ale myslel/a jsem to tak, že v klasickém japonském haiku má být "sezónní slovo" (na Wikipedii je nazývají "zařazovací slovo"), které souvisí se střídáním ročních období, ale to, že v těchto haiku není, určitě nevadí. Z klasického haiku stejně vznikly nějaké moderní formy, které se zase zakládají na jiných principech.

Podle mě velice povedené. Moderní (nemá vztah k přírodě, spíš k lidské současnosti) a má myšlenku. Jako celek se mi to líbí. :-)

A42: Jevy při rychlostech blízkých rychlosti světla (např. dilatace času) jsou ve srovnání se zrcadlem mnohem záludnější, já bych si to s nimi nekomplikoval/a. Ale infračervené jablko zní úžasně, jen bychom potřebovali infrakameru, abychom ho rozeznali od čistě černého. :-D

Děkuji za návštěvu. :-)

shane: Děkuji za návštěvu, doplnění a náměty k zamyšlení. :-)

Já bych měl/a asi trochu problém křížek na obraze v zrcadle považovat za křížek na jablku: už pohled oběma očima ukáže, že je mnohem blíž než povrch jablka za zrcadlem a při každé změně úhlu pohledu se posune, klidně i mimo jablko. Vysvětlení, že křížek je na něčem jiném, nebo že volně visí v prostoru mi v takovém případě připadne mnohem pravděpodobnější, než že je na tom jablku v zrcadle.

Ten druhý případ - tj. že označíš křížkem jedno jablko a křížek bude i na druhém je zajímavější, ale dal by se vysvětlit tak, že v době, kdy jsi označoval jedno jablko, někdo musel označit to druhé. Z toho je ovšem zřejmé, že úplně nezávislá ta jablka nejsou.

O "realitě" tu vlastně v úvaze nepíšu. Píšu pouze o "světě vědy" (který se, pokud je nám známo, v takovýchto případech nemění) a "světě víry", který se naopak mění, kdykoliv uvěříš v něco nového. To znamená, že pokud jsi předtím věřil, že jsou to dvě jablka, a teď věříš, že jsou to dva obrazy jednoho jablka, tvůj svět víry se změnil a nebyl k tomu potřeba ani žádný důkaz, stačilo jen uvěřit. :-)

Kvantová teorie částic samozřejmě platí i pro jablka, ale pokud vím, prakticky se ty jevy projevují jen na úrovni jednotlivých částic, ne na celé předměty.

kekebreke: Pokud máš na mysli ty "plechově" znějící zvuky v pozadí, ty vznikají až při konverzi do MP3 a nevím, jak se jich zbavit (zvýšení bitrate na 40 kbps nepomohlo). Ale to, co vznikne po jejich odmyšlení, je víceméně můj hlas. Chápu, že asi budí podobné reakce jako Dariin hlas v epizodě seriálu Daria "Staří a krásní", ale každý nemůže mít jemný, uklidňující, procítěný či ASMR hlas. (Už jsem s tím experimentoval/a a zjistil/a, že po zvýšení tónu (pitch) zní celkem dost přesně jako šmoulové - nicméně si nemyslím, že šmoulí hlas by byl pro psychofilozofickou úvahu lepší.) Možná se moje duše do mého hlasu dostatečně nepromítá. :-| Přesto děkuji, že ses o tom zmínil.

V každém případě děkuji za návštěvu, reakci a komentář. :) Chápu, že dlouhé úvahy nejsou pro každého.

Knihu Expanze na Mars jsem nečetl/a, ale báseň se mi líbí; hlavně tématicky a myšlenkami, i když netvrdím, že v ní se vším souhlasím.

Amelie M.: Myslím, že to chápu; vůbec jsi mi nezamotala hlavu. Moc děkuji za radu, i když je to jen názor. :-)

Pravdou je, že ve většině haiku, která jsem četl/a, tam ten obtížně definovatelný "úlet" byl, a myslím, že je pro uměleckou hodnotu dost podstatný.

Já jsem zatím o haiku četl/a, že by tam mělo (alespoň podle Bašóa) být "sezónní slovo", tedy asi něco, co se v některém ročním období nevyskytuje (v mém případě sklizeň není v zimě; v tvém případě by to byla rosa).

Amelie M.: To mě vůbec nenapadlo. Vlastně o záchranářích skoro nic nevím, měl/a bych to napravit a trochu jejich práci poznat.

Mně se to asociovalo spíš s různými prodavači, kolportéry reklamních letáků, pokladními, recepčními a podobně - tam platí to, co jsem napsal/a. (I když zrovna recepční, myslím, za nikoho vlastně nebojují, takže tam to neodpovídá.) U záchranářů, psychologů, herců apod. to tak nevidím. Tam může mít nespontánní úsměv chválihodný záměr.

Mimochodem, když si někdo zachová chladnou hlavu v napjaté situaci, působí to na mě spíše příznivě.

poll: Děkuji. :-)

Nevím, do jaké míry té básni rozumím, ale vím, že v některých povoláních se musí zaměstnanci nuceně usmívat, i když třeba vnitřně pláčou. Není to můj případ (a ani bych něco takového nezvládl/a), ale nelíbí se mi to; myslím, že to musí být hrozné. Takoví lidé, kteří se nuceně usmívají, mi pak připadají jako podvodníci a jsou mi nesympatičtí. A je mi jich líto.

První odstavec se mi líbí nejvíc. Tam sis s tím pěkně pohrál a ty paradoxy mě opravdu baví. Také se mi líbí, jak to působí dojmem promyšleného pozadí. Myslím, že by to pak časem chtělo vymyslet mapku Hlubočice a zakreslit do ní místa, kde se v některém příběhu něco stalo.

Ve větě "A právě jedna skupinka členů tohoto spolku se právě prodírala lesním křovím nedaleko hraničních kamenů." mi trochu vadí, že je tam dvakrát "právě". Je to sice pokaždé jiné "právě", ale stejně si myslím, že by to znělo lépe, kdyby tam bylo nanejvýš jedno z nich.

mannaz: Děkuji za návštěvu. Vážím si toho. :-) Ta koza mě překvapila, nic víc o ní bohužel nevím.

Trasu na Barrandov trochu znám a líbí se mi, na tramvajovou smyčku ve Stromovce se příště určitě podívám.

Severak: Výborně. V tom případě se těším na pokračování.

I když se v úryvku vlastně skoro nic nedozvím (snad až na skrytou reklamu na kočičí stelivo Mikeš), je svým způsobem napínavý; nicméně takový styl se mi nelíbí. Já oceňuji spíš povídky, které nejsou napínavé, ale hodně se v nich dozvím.

Téma mi připomíná civilní obyvatelstvo vojenských újezdů. Tam asi k podobným situacím dochází docela často.

poll: To mám radost. Děkuji za přečtení. :)

Moc se mi líbí tvůj přístup k světu. Tématicky mi tento text připomněl moji povídku Zájmy a city o tom, jak Barbora Janů slastně vnímá krásy přírody, ale bolí ji, že její sestra nic z toho nevnímá a nechápe. Nicméně, ty dokážeš ty krásné vjemy mnohem podrobněji a emotivněji vyjádřit. Snad je to tím, že píšeš o sobě a v první osobě.

Líbí se mi, jak dokážeš "ve špinavé kaluži vidět nebe". Někdy mám podobný pocit, i když asi úplně jiný.

Děkuji ti za možnost do tvého světa nahlédnout ("nakouknout"). Je pro mě nádherný a velice příjemný. Kdyby tě někdy zajímalo podobné nahlédnutí do mého "světa", zkus navštívit moji "Krásu obřanskou" ( http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=26608-krasa-obranska ).

mannaz: Děkuji za návštěvu a skvělou myšlenku. Možnost, že by člověk viděl jen odraz a předpokládal, že je odrazem něčeho hmatatelného, mě ani nenapadla. S tím vnitřním světem a rozdílným vnímáním také zcela souhlasím. Skvěle jsi moji úvahu doplnila. :)

Mimochodem, o tom, jak každý vidí něco jiného, už psal kdysi i Severák v úvodníku "Tvar stanic metra".

Amelie M.: Ty jsi mě zase potěšila zajímavým komentářem. :)

Chléb s mrkví musím někdy ochutnat, abych zjistil/a, zda je lepší jíst je dohromady, nebo každou věc zvlášť...

Mám radost, že tě zaujala témata jako nostalgie či Jan Palach.

Neptuna mi v této epizodě připadá charakterizovaná dost ploše (tzn. jednostranně, bez zjevných vnitřních konfliktů), ačkoliv to je z části dáno tím, že tam nemá dostatek prostoru; všechny postavy na začátku začínaly takto, takže to nepovažuji za chybu.

Nedostatek peněz je pro mě v tomto seriálu docela důležité téma. Ve třídě se setkávají spolužáci, jejichž rodiny jsou chudé (Moje vinná réva), bohaté (Astra) a něco mezi tím (ostatní), a i když nenosí školní uniformy, jejich vztahy to zase tak moc neovlivňuje, ty se řídí spíš podle toho, jak se k sobě chovají a do jaké míry si věří, než kdo si co může dovolit. A tak by to podle mě mělo být.

Přemýšlím nad "na jednu stranu víceméně dětské, na druhou zase velmi dospělé". Je to určitě dobrý postřeh, ačkoliv já jejich uvažování takto nevnímám. Beru to spíš tak, že člověk se z dítěte v dospělého vyvíjí postupně a často nerovnoměrně, takže v tom "přelomovém" věku kolem osmnácti let jejich uvažování opravdu takové může být. Vždyť spoustě dospělých zůstane třeba hravost, naivita, důvěřivost, nebo jiná "dětská" vlastnost. Ale mám radost, že tě takové uvažování baví. :)

Určitě bude ještě jedna a možná i několik dalších epizod, i když pomalu uvažuji i o možnosti seriál Ester Krejčí ukončit a začít se zabývat něčím "dospělejším". Každá epizoda ale trvá řadu měsíců, protože napsání takového scénáře je dlouhodobá činnost, která zahrnuje jak studium odborných knih v knihovně, tak sbírání inspirace. (A nakonec také vyškrtávání věcí, které se tam rozsahově nevejdou nebo tématicky nehodí.)

I mě kdysi napadlo použít kontakt s mimozemšťany k ilustraci mezilidských vztahů, ačkoliv moji mimozemšťané by byli od lidí mnohem odlišnější psychicky. (Tento mimozemšťan mi připadá až příliš lidský, nebo dokonce spíš mužský.)

Co se týče tématu, napadá mě, že muži si dnes stěžují zhruba na totéž, na co si před nějakými zhruba sto lety stěžovaly ženy. Jak by to asi dopadlo, kdyby si tehdy část mužů někdo odvezl? Hm...

"Ta, co fotí město bez lidí..." - nemohu se ubránit dojmu, že mluvíš o mně. Městské ulice fotografuji bez lidí proto, že lidem to může vadit a mohou se bránit, fyzicky i právně. Stromům, skalám, zvířatům, zastávkám apod. to nevadí nikdy.

Nádherná báseň. :)