Eleanthir: Děkuji za nesouhlas a argumenty.

Stále jsem přesvědčen/a, že nějaké případy, kdy tatáž situace vyvolá u dvou lidí rozdílné emoce, existují; stačí třeba rozdíl v reakci na obřího pavouka mezi chovatelem pavouků a člověkem trpícím arachnofobií. (Nanejvýš by se dalo zpochybit, zda se jedná o stejnou situaci...)

Tomu, že existuje něco, co běžně nevnímáme, ale mohou to vycítit psi a může to odhalit vraha či zlý úmysl, ale věřím. A existuje i technologický pokus toho využít - polygraf čili detektor lži. Ačkoliv je založený na měření veličin jako pohyby srdce, elektrický odpor kůže či rozšiřování zorniček, věřím, že podobných výsledků mohou dosáhnout i některá zvířata či někteří lidé pouhým pozorováním a empatií.

V každém případě i detektor lži je třeba při každém měření "kalibrovat" na určitou osobu a její aktuální stav, protože na výsledky měření má vliv např. i nálada či nervozita, a hlavně - byly zaznamenány případy, kdy tajní agenti opakovaně detektorem lži prošli nevyzrazeni, takže asi existuje (byť velice náročný) výcvik, jak detektor lži oklamat.

Stále jsem přesvědčen/a, že bez znalosti obvyklých reakcí konkrétního člověka se lze při interpretaci řeči jeho těla velmi snadno zmýlit.

A42: Souhlasím. Tato báseň je hezčí než vogonská poezie. Podstatně.

A ještě myslím, že přednesené by to bylo velmi působivé.

"Abychom získali čisté absolutní porozumění, musíme jej nejprve očistit od nánosu toho relativního; toho dosáhneme tím, že budeme stávající porozumění soustavně relativizovat; relativní porozumění tak odrelativizujeme a zůstane jen to absolutní, které již relativizovat nepůjde." [ Singularis: O Náboženské společnosti půdce Eusebia. http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=23329-o-nabozenske-spolecn
osti-pudce-eusebia ]

Teprve teď jsem si uvědomil/a, že Filomena Cizího (v mém příběhu) zřejmě napadlo zhruba totéž, co absolutní básníky, (kdo ví, zda tam nebyl nějaký vliv...) jeho výsledek však zní trochu jinak a k pořádné absolutnosti má ještě také celkem daleko. Krátký úryvek jako příklad staré eusebiánštiny:

"Chlemtali france, džbadně nejspíš,
naknexli jenom s těchličím pšíš,
afšak franc bžešil včílodě slíž,
s krchů sesnoubil pud chlory níž.

Našel si děvku, jež pila svlečná,
rostlá a všímá, mikdy fšak myšná;
v Pudchloží Fedor s děvkou sťapně tlel,
než žas jejich usudu nadešel."

Jinak, svou obtížnou intepretovatelností mi to připomíná vogonskou poezii.

Severak: :-D Takový vzorec se tam určitě dá vysledovat. Ale také jsem se tam pokusil/a vložit myšlenku, že když si nenajdeme čas na vzpomínání, nebudeme se moci rozvíjet a zacyklíme se v jakémsi bludném kruhu jako myši v tréninkovém kole ( http://technet.idnes.cz/proc-mysi-behaji-v-kole-0b9-/veda.aspx?c
=A140521_171431_veda_mla ).

Líbí se mi, že všechny tři básně na sebe navazují a celek lze interpretovat jako vyprávění (to mi připomíná tvoji Zlatoorlou - http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=28069-zlatoorla ). Mám z toho trochu podobný pocit jako by místo každé básně byla fotografie (a nemyslím si, že by to bylo jen tím, že je nadepsána "fig."), ale současně v tom zaznamenávám i děj - putování z lesa přes pláž k břehu.

Nevýhodou tak krátkých básní je, že nedokážou plně popsat svůj kontext. Mozek se pak při interpretaci musí snažit jej doplnit na základě svých zkušeností. Tato báseň mi připadá příliš obecná na to, aby mohla vyvolat nějaký konkrétní pocit či představu. Souhlasím tedy se Zamilou, že anotace je v tomto případě nutná, protože určuje, v jakém kontextu má být báseň interpretována.

Jinak, název 'polyantha' je krásný. :-)

Zajímavá příhoda. Nicméně já bych se bez alespoň trochu přijatelné znalosti místních přepravních podmínek a jízdního řádu asi neodvážil/a ani do jiného města v ČR, natož do Estonska.

Je to tato linka ( http://www.youtube.com/watch?v=eN4g4R6JmO8 )?

Teď si dodatečně uvědomuji, že název odpovídá obsahu mnohem víc.

Podle anotace jsem očekával/a něco o matematice. Hm... Amsterdam, tulipány a cyklisté jsou pěkná představa. Byla chyba něco očekávat, asi by pro mě bylo lepší číst anotaci až nakonec.

Závěrečné čtyřverší mi připadá nejpůsobivější, ale nějakou předehru potřebuje. Minimálně by bylo třeba říci, že je opilá a mluví.

Ale ty čtyři verše vytvářejí představu, ze které mám smíšený pocit - trochu radostný (podařilo se jí říci pravdu), trochu smutný (pláč - zřejmě ta pravda byla bolestná) a trochu absurdní (to, že ve svém snažení zvítězila, ale vzápětí upadla do bezvědomí).

casa.de.locos: Děkuji za vynikající komentář. :-)) Těší mě, že se ti moje povídka dobře četla, a především také, že tě vybízí k přemýšlení - to je jeden z hlavních cílů skoro všeho, co píšu (snad až na některé humorné věci, jejichž cílem je spíš odlehčení). Přirovnání k Virginii Woolf mě také těší. Je jedním z mých vzorů (obdivuji zvlášť Vlastní pokoj...).

Myslím, že to, že nerozumíš nadšení z vlaku, ilustruje skutečnost, které jsem si již delší dobu vědom/a, že zatímco na postupech logiky a rozumu se lidé jakžtakž shodnou, v emočním prožívání se od sebe mnohdy zásadně liší - tentýž vjem či situace vzbuzuje v různých lidech zcela rozdílné emoce (nebo alespoň tytéž emoce, ale v různé intenzitě). Emoční reakce, které jsou konkrétnímu člověku cizí a v žádné podobě je nikdy neprožil, jsou pak pro něj nepochopitelné.

Ten postoj k neživým věcem je Auri inspirovaný. Musím se přiznat, že je mi příjemné tak přemýšlet. :-)

S tím autentickým, ale nespontánním působením souhlasím - také to tak vnímám.

Eleanthir: Chápu, že bys tu závoru podlezl a nechal evoluci, ať za tebe rozhodne, zda je takové chování životaschopné. ;-) Jsi úplně jiný člověk než vypravěč této povídky.

I řeč těla je svým způsobem záludná. Když se na tebe třeba někdo usmívá, s jistotou to znamená, že má dobrou náladu, ale už nevíš, zda se ti vysmívá a chystá se tě zradit v očekávání zisku (a z té vidiny zisku má takovou radost), nebo se ti chystá pomoci v naději, že se z vás stanou přátelé (a má radost z vidiny přátelství). I řeč těla může být svým způsobem falešná a dá se použít (zneužít) třeba k citovému vydírání.

casa.de.locos: Na Ricku se někdy musím přijet podívat. :-)

Souhlasím. Také mám takovou zkušenost. Souvisí to s klasickým příslovím "těžko na cvičišti, lehko na bojišti".

Nejvíc na mě zapůsobily "téměř se protínající vrstevnice" - skrývají v sobě prudké stoupání (či klesání - záleží na úhlu pohledu). (Na nejkratší vzdálenost se k sobě mohou dvě vrstevnice přiblížit v místě vysoké přesně svislé (např. skalní) stěny - ta vzdálenost se pak bude rovnat absolutní hodnotě rozdílu jejich nadmořské výšky. Úplně potkat se nemohou.)

V okolí, které znám, je "ztracených" křížů v polích spousta. V Brně se podle jednoho z nich jmenuje zastávka Za křížem.

Při čtení jsem si vzpomněl/a na Kittchenovy Sudety, ale připadá mi, že je tam jen velmi volná souvislost.

Překvapuje mě zjištění, že takovéto morgothovsky pokřivené texty oceňují hlavně lidé se střední znalostí angličtiny. Ti, kdo ji neovládají vůbec, zdá se, nerozumí, a ti, pro něž je takřka druhým rodným jazykem, asi nevidí důvod k smíchu. Zajímavé zjištění. Možná by to bylo lepší, kdyby byly součásí komplexnějšího příběhu jako třeba v případě Hymana Kaplana.

Hezký nápad. Připomnělo mi to moje Dračí plátky. Jen přemýšlím, zda se dnes vůbec ještě dá sehnat chemicky neošetřené přátelství... Myslím, že je dost vzácné.

A42: :-)

Nevím, zda to tak má být, ale připadá mi smutná. Hluboké rány a loučení... Ale je to velmi hezky vyjádřeno.