Nevýhodou tak krátkých básní je, že nedokážou plně popsat svůj kontext. Mozek se pak při interpretaci musí snažit jej doplnit na základě svých zkušeností. Tato báseň mi připadá příliš obecná na to, aby mohla vyvolat nějaký konkrétní pocit či představu. Souhlasím tedy se Zamilou, že anotace je v tomto případě nutná, protože určuje, v jakém kontextu má být báseň interpretována.

Jinak, název 'polyantha' je krásný. :-)

Zajímavá příhoda. Nicméně já bych se bez alespoň trochu přijatelné znalosti místních přepravních podmínek a jízdního řádu asi neodvážil/a ani do jiného města v ČR, natož do Estonska.

Je to tato linka ( http://www.youtube.com/watch?v=eN4g4R6JmO8 )?

Teď si dodatečně uvědomuji, že název odpovídá obsahu mnohem víc.

Podle anotace jsem očekával/a něco o matematice. Hm... Amsterdam, tulipány a cyklisté jsou pěkná představa. Byla chyba něco očekávat, asi by pro mě bylo lepší číst anotaci až nakonec.

Závěrečné čtyřverší mi připadá nejpůsobivější, ale nějakou předehru potřebuje. Minimálně by bylo třeba říci, že je opilá a mluví.

Ale ty čtyři verše vytvářejí představu, ze které mám smíšený pocit - trochu radostný (podařilo se jí říci pravdu), trochu smutný (pláč - zřejmě ta pravda byla bolestná) a trochu absurdní (to, že ve svém snažení zvítězila, ale vzápětí upadla do bezvědomí).

casa.de.locos: Děkuji za vynikající komentář. :-)) Těší mě, že se ti moje povídka dobře četla, a především také, že tě vybízí k přemýšlení - to je jeden z hlavních cílů skoro všeho, co píšu (snad až na některé humorné věci, jejichž cílem je spíš odlehčení). Přirovnání k Virginii Woolf mě také těší. Je jedním z mých vzorů (obdivuji zvlášť Vlastní pokoj...).

Myslím, že to, že nerozumíš nadšení z vlaku, ilustruje skutečnost, které jsem si již delší dobu vědom/a, že zatímco na postupech logiky a rozumu se lidé jakžtakž shodnou, v emočním prožívání se od sebe mnohdy zásadně liší - tentýž vjem či situace vzbuzuje v různých lidech zcela rozdílné emoce (nebo alespoň tytéž emoce, ale v různé intenzitě). Emoční reakce, které jsou konkrétnímu člověku cizí a v žádné podobě je nikdy neprožil, jsou pak pro něj nepochopitelné.

Ten postoj k neživým věcem je Auri inspirovaný. Musím se přiznat, že je mi příjemné tak přemýšlet. :-)

S tím autentickým, ale nespontánním působením souhlasím - také to tak vnímám.

Eleanthir: Chápu, že bys tu závoru podlezl a nechal evoluci, ať za tebe rozhodne, zda je takové chování životaschopné. ;-) Jsi úplně jiný člověk než vypravěč této povídky.

I řeč těla je svým způsobem záludná. Když se na tebe třeba někdo usmívá, s jistotou to znamená, že má dobrou náladu, ale už nevíš, zda se ti vysmívá a chystá se tě zradit v očekávání zisku (a z té vidiny zisku má takovou radost), nebo se ti chystá pomoci v naději, že se z vás stanou přátelé (a má radost z vidiny přátelství). I řeč těla může být svým způsobem falešná a dá se použít (zneužít) třeba k citovému vydírání.

casa.de.locos: Na Ricku se někdy musím přijet podívat. :-)

Souhlasím. Také mám takovou zkušenost. Souvisí to s klasickým příslovím "těžko na cvičišti, lehko na bojišti".

Nejvíc na mě zapůsobily "téměř se protínající vrstevnice" - skrývají v sobě prudké stoupání (či klesání - záleží na úhlu pohledu). (Na nejkratší vzdálenost se k sobě mohou dvě vrstevnice přiblížit v místě vysoké přesně svislé (např. skalní) stěny - ta vzdálenost se pak bude rovnat absolutní hodnotě rozdílu jejich nadmořské výšky. Úplně potkat se nemohou.)

V okolí, které znám, je "ztracených" křížů v polích spousta. V Brně se podle jednoho z nich jmenuje zastávka Za křížem.

Při čtení jsem si vzpomněl/a na Kittchenovy Sudety, ale připadá mi, že je tam jen velmi volná souvislost.

Překvapuje mě zjištění, že takovéto morgothovsky pokřivené texty oceňují hlavně lidé se střední znalostí angličtiny. Ti, kdo ji neovládají vůbec, zdá se, nerozumí, a ti, pro něž je takřka druhým rodným jazykem, asi nevidí důvod k smíchu. Zajímavé zjištění. Možná by to bylo lepší, kdyby byly součásí komplexnějšího příběhu jako třeba v případě Hymana Kaplana.

Hezký nápad. Připomnělo mi to moje Dračí plátky. Jen přemýšlím, zda se dnes vůbec ještě dá sehnat chemicky neošetřené přátelství... Myslím, že je dost vzácné.

A42: :-)

Nevím, zda to tak má být, ale připadá mi smutná. Hluboké rány a loučení... Ale je to velmi hezky vyjádřeno.

Možná ti bude připadat moje interpretace přízemní a moje fantazie nedostatečná, ale:

Při čtení první básně si představuji sáček čaje pokojně plovoucí v teplé vodě v kulaté keramické misce, kterou držím v dlaních a hřeje mě.

Při čtení druhé básně si představuji listnatý les na podzim, jehož země je pokryta hustou vrstvou žlutých a žlutohnědých listů, a pak něco mezí pípnutím a výkřikem. Následně mi vrtá hlavou, co dělá pták pod listím. Napadá mě, že třeba umírá.

slunceblunce: Děkuji za názor. :-) U toho "mě" cítím opakování, ale rušivé mi nepřipadá. Možná by stačilo nahradit "mě" za "mne". Zbytečné tam určitě není. "Pustí dovnitř" by nestačilo.

Amelie M.: Ty čárky jsou celkem snesitelné, nemusíš se s nimi trápit. Kdybys chtěla někde něco vydat, stejně by je nejspíš opravili při korektuře. Hlavní je obsah. ;-)

Myslím, že samotná úprava fotografie, aby působila starým dojmem, se ti celkem povedla. (Nanejvýš bych před úpravu barev přidal/a tenký bílý rámeček. Ten by se pak změnil na světle žlutohnědý a vypadalo by to víc jako "fotografie" a méně jako "obrázek".)

Problém je ale v původní fotografii - v minulosti byl film drahý, lidé konzervativní a dávali si na fotografiích hodně záležet. Určitě by neměla být nakloněná - myslím, že lidé na to tehdy nebyli zvyklí; všechny staré fotografie, které jsem kdy viděl/a, byly vodorovně. A neměla by být rozmazaná ani rozostřená. (Leda by šlo o výraznou zvětšeninu.) Když se dívám na tuto fotografii, připadám si trochu jako opilec.

Zpočátku mi chyběla jména postav, ale na rozlišování lidí podle zájmen on a ona se dá zvyknout. (I když je to trochu těžší, když je člověk zvyklý na eichlerskou češtinu...)

Na povídce se mi líbí, že je bohatá na příjemné pocity a věci, obrazy a představy, které je vyvolávají; že se "ona" zaměřuje na spoustu zajímavých věcí kolem (nejhezčí je, jak v každé místnosti přemýšlí, kdo tam bydlel), ne jen na "něho", i když se k "němu" samozřejmě vrací. Čtení povídky bylo rozhodně příjemné.

V textu je řada chyb v umístění čárek, ale nikde to úplně neruší srozumitelnost. Mimochodem, ta fotografie je trochu rozmazaná. Připadá mi, že se k tak příjemné povídce snad ani nehodí.

Amelie M.: Myslím, že jsi to velmi pěkně popsala a (obrazně řečeno) "otevřela mi oči". :-) Děkuji. Asi byla chyba očekávat od takové povídky, že by z ní mohlo plynout ponaučení pro druhé, když s jejím tématem nemám osobní ani zprostředkovanou zkušenost.

S tvým názorem na Zdeňkovo "tlačení" souhlasím. Také se mi takový přístup nelíbí. A také myslím, že by bylo fajn, kdyby se lidé uměli takto rozumně chovat. (To byl vlastně asi hlavní motiv, který mě k napsání a uveřejnění této povídky vedl.)

Severak: Děkuji za komentář. Když teď nad tím přemýšlím, máš pravdu, že se Zdeněk a Jitka v povídce chovají velice racionálně. Překvapuje mě, že to tak reální lidé vůbec nedělávají (což prozrazuje moji nezkušenost v této oblasti).

Asexualita je jistě zajímavý jev, ale připadá mi, že v současné společnosti je také rozšířená ještě egodystonní sexuální orientace https://cs.wikipedia.org/wiki/Egodystonn%C3%AD_sexu%C3%A1ln%C3%A
D_orientace), která by také stála za prozkoumání. Společenský výskyt asexuálního chování totiž nemusí přesně korelovat s psychologickou asexualitou (stejně jako společenský výskyt homosexuálního chování nemusí přesně odpovídat jeho biologickému zastoupení).