Ještě před několika lety by mě toto téma asi moc nezaujalo, ale změnil/a jsem se. (Moc se mi líbí ten úvod, protože takové změny prožívám i já.) Není tam mnoho humoru, vlastně v té kapitole nevidím nic rušivého či odlehčujícího, což je možná trochu škoda, ale příjemně se mi to čte a Alice je mi sympatická už podle popisu. (Myslím, že takové postavy jsou v knihách a filmech docela vzácné.) Andrea je také dobře vykreslená, byť už znám z jednoho filmu víc fascinující "nejlepší kamarádku".

Překvapilo mě, že Lenka nebyla schopna Alici říci, že Andrea odešla na záchod. Jediné, co mě skutečně pobavilo, bylo, když si Lenka nebyla jistá, zda zvládne dojít k Alici domů, ale obávám se, že to má k realitě blízko.

casa.de.locos: Děkuji za krásný, důkladný a povznášející komentář. Těší mě, že ti mraky evokovaly moment ze Silmarillionu. A tu stejnou otázku (co s ní bude dál) jsem si kladl/a v souvislosti s Dariou. Ale myslím, že pokud to má někdo vypovědět, pak někdo jiný, ale možná to ani nebude podstatné a bude opravdu lepší si to představovat a promítat si do toho vlastní představy. Děkuji.

VKate: Děkuji. Mám radost, že se to skvěle čte. Když jsem začínal/a s psaním scénářů, měl/a jsem právě obavy z toho, že ta forma spoustě lidí nebude vyhovovat, takže mě opravdu těší, že se najdou čtenáři, kterým to takto vyhovuje a dokáží si z toho něco odnést.

A také mě těší, že sis všimla té charakterizace postav. Znám několik lidí, kteří by si jí nejspíš nevšimli.

Mně osobně je myšlenka otisků sympatická už proto, že s otisky druhých se člověk necítí tak sám. Zatímco ve skutečnosti se lidé obvykle na ničem neshodnou, otisky, protože jsou součástmi jediného člověka, mohou takto spolupracovat a přitom si každý zachovat svoji jedinečnost.

K této formě a nepřímo i k té myšlence otisků mě inspirovala 26. epizoda anime Neon Genesis Evangelion, která je také podobně filozoficky hluboká. Myšlenku vyjádřit náladu pomocí mraků mám z Shirobako.

Chválím uvedení odkazu, kde hledat literární inspiraci, ale bez ní té básni tak nějak chybí sdělení. Je spíše jako úvaha, která se táže "proč", ale odpověď nechává na čtenáři, jako by byl povolanější ji poskytnout než autor. Chybí tomu jakýsi úvod do problematiky (chybějící závěr a shrnutí bych tomu odpustil/a). Je to jako moje "Taková šťastná rodinka" ( http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=26305-takova-stastna-rodin
ka ), kdyby z ní zůstala jen ta citace na konci "Ach! Proč jsou lidé takoví?" Hru Salome jsem neviděl/a a ani mě příliš neláká.

Ale daří se ti být náležitě metahemeralistická, to ano.

Mimochodem, sice Salome neznám, ale tipuji, že při líbání mrtvých úst nekřičí:
a) protože to nemá napsané ve scénáři,
b) protože při líbání se člověku křičí obtížně, protože má jen jedna ústa,
c) protože křik přitahuje pozornost ostatních a žena při líbání mrtvých úst o pozornost cizích lidí nestojí.

VKate: Ano. :-)

Na této básni mi připadne zjevné, že není improvizací. Je promyšlená, konzistentní a zajímavá. Daří se mi ji kondezovat do zřetelné představy nezřetelnosti. Metafora tupých nožů mi připadá nadbytečná (možná nerozumím jejímu významu). Myšlenka "ze snílka stát se snem" je zvláštním způsobem dráždivá, opravdu transcendentální. Myslíš, že růže a fialky o něčem sní? Přál/a bych jim to.

casa.de.locos: Zkus někdy jízdní řád, hlavně MHD... :-)

Čte se to příjemně, paradoxně možná i příjemněji než původní články. Jen mi po tom zůstává pocit, že v tom textu něco chybí. Netvrdím, že tam opravdu něco chybí, je to jen pocit, možná ten text vytváří falešné očekávání. (Pozn.: Nemám příliš zkušeností s dadaistickými texty.)

Nedaří se mi to interpretovat, jen se mi líbí ten motiv odemykání houslovým klíčem.

annaav: Děkuji. Příběh je vlastně z 99% z původní knihy, já jsem to jen zparodoval/a, aby to vyznělo víc absurdně.

Zaznamenávám v tom motiv touhy zlatého slavíka nenechat se zavřít do klece. Také mi tam přijde hrozně nepříjemný ten "jed", raději bych tam místo něj dal/a "med", ale to je asi tím, že tu báseň správně nechápu. Když představa, jak mi z jazyka stéká med, je taková sladší...

Ten jed vlastně znamená sebevraždu, protože když mi stéká z jazyka, znamená to, že jsem ho právě já vypil/a. Leda by to byl velmi slabý jed a já bych ho nevypila smrtelnou dávku, ale to by pak nemělo smysl ho pít. Leda bych umíral/a žízní a neměl/a k dispozici nic jiného. Ale to už je asi úplně mimo...

Úžasná alegorie, připomněla mi díla Terryho Pratchetta, zvlášť tím, jak šikovně zapojuje realitu do fiktivního světa a ukazuje ji jinak, než jak jsou čtenáři zvyklí o ní uvažovat. Připadala mi od začátku do konce velice zajímavá a místy mě velice bavila ("A tak někteří začali znovu diskutovat, jiní se začali pro jistotu rovnou mlátit špičatými věcmi. A nikdo nevěděl, jestli to ten druhý vážně vidí, nebo to jen předstírá, aby měl záminku píchnout osobu, na níž už má hrozně dlouho děsnou pifku." :-D nebo "buďto nosili pořád jenom jedny, nebo jich měli na nose hned několik na jednou.").

Jen tam ještě chybí zastánci Occamovy břitvy, podle kterých v té krabici není nic a nemohou pochopit, proč se lidé kvůli tomu nic tolik štvou. :-D

Také chválím rozsah, je tak optimální a nic tam není zbytečně navíc.

Děkuji za nezapomenutelný zážitek. Tato úvaha opravdu stojí za přečtení, zasmátí se a uložení do národního kulturního dědictví.

Povídka na mě působí autenticky. Myslím, že její hlavní hodnota tkví v obsažené myšlence, která by se dala shrnout asi tak, že je hezčí, když má každá rodina svého Ježíška, který je jí bližší (a lépe odhadne, o jaké dárky kdo stojí). Tím by se třeba dalo také vysvětlit, proč jsou ježíšci některých rodin chudí a jiní zase bohatí (ale to už by podle mě znělo trochu cynicky). Líbí se mi, že v povídce není nic zbytečného.

Na první pohled mě zaujalo, že si Ilona vydělala jen tím, že se odhalila; stále mám totiž poněkud naivní "socialistickou" představu, že platit by se mělo za odvedenou práci. Bohužel to tak už nefunguje snad vůbec nikde, není divu, že většinu prací se pak ani nevyplatí dělat a nezaměstnaní se mají lépe než pracující.

Teprve když nad tím přemýšlím víc do hloubky, připadá mi Ilonin osud smutný až tragický. Prodávat vlastní důstojnost, aby si mohla dovolit lepší boty pro dceru... Škoda, že si na to rodičovství nemohla vydělat předem, jenže na to příroda člověka neuzpůsobila (a dlouhodobé uchovávání peněz je vždy rizikové). A zadlužit se do konce života také není vůbec příjemné, člověk pak o ten život vlastně docela přijde a ani za to nemusí dostat dost.

Ještě mě zaujalo, že črta neobsahuje explicitní hodnocení té situace, je v podstatě jen konstatováním, takže každý člověk ji může v závislosti na svém žebříčku hodnot a svých zkušenostech (či nezkušenostech) interpretovat jinak. To se mi líbí.

Severak: Aha.

Napadla mě ještě další myšlenka. Jsi si jistý, že povídka se stane detektivní už jen tím, že hlavní postava je detektiv, přestože jediné, co v povídce udělá, je cesta vlakem s Markétou? Ta povídka vlastně vyvolává dvě falešná očekávání - názvem "Večírek" (večírek je tam zmíněn jen zcela okrajově, stejně dobře by se ta povídka mohla jmenovat třeba Struska nebo Dveře od koupelny) a zařazením do sbírky "detektivní povídky" (člověk by čekal, že tam bude detektiv něco vyšetřovat...). Neber to jako kritiku, nechci tvrdit, že je to špatně; ber to jen jako postřeh. Stále platí, že povídka se mi líbí tak, jak je.

Alan_Noak: Děkuji. :-)

Po dlouhém zamyšlení se mi vybaví sebevražda v automobilu např. vjetím do jezera (po depresi). Ale připadá mi, že na haiku tomu chybí sezónní slovo. Pokud ten symbol nekonečna má znamenat smrt, je to zajímavá asociace.

Orionka: Děkuji za věnovaný čas a velmi dobrý komentář. :-)

Souhlasím, že je tam rozpor mezi touhou komunikovat a předstíraným nezájmem, problém je ale v tom, že spousta lidí si představuje, že může "popadnout" prvního člověka na ulici, kterého uvidí, a začít s ním komunikovat bez jakéhokoliv poznávání (dokonce i bez ověření, zda ten člověk vůbec rozumí česky). Singularis z mých povídek (úplně se s ní/m neztotožňuji a tu hranici prozrazuji jen přátelům) ale o takovou komunikaci nestojí; jak bylo řečeno v Průzkumu přejezdu, chce si nejprve udělat představu o uvažování, vyjadřování, zájmech a způsobech druhého člověka a ocenil/a by, kdyby ten druhý člověk udělal totéž (to zpravidla znamená přečíst si několik povídek nebo si alespoň projít webové stránky). Jinak ty povrchní pokusy o komunikaci totiž obvykle vedou k rychlému nedorozumění a zmařeným investicím času a úsilí z obou stran.

Zdvojování koncovek pracné není, už jsem na to zvyklý/á, naopak se mi občas ta zdvojená koncovka objeví i někde, kam nepatří. Má dvě motivace - jedna je osobní (tu tu nebudu rozebírat) a druhá je genderová - mám dojem, že většina lidí má potíže se identifikovat s textem v "opačném rodě", to zdvojování s lomítkem pak tento problém efektivně řeší a umožňuje lidem číst text tak, jak je jim to bližší. Z téhož důvodu volím vyprávění v první osobě, ačkoliv jinak obvykle píšu ve třetí - chci, aby se do toho myšlení dokázali lidé lépe vcítit a pochopit je, do určité míry je to moje sebevyjádření.

Schválně jsem se snažil/a moc brněnských reálií v povídce neuvádět, ale nevadí mi, že se ti tam líbí.

Lasak: Děkuji za přečtení a kvalitní komentář. Samota k tomu opravdu patří, ale snažil/a jsem se, aby nepůsobila nepříjemně (ve skutečnosti docela nepříjemná je, ale psát o tom by nikoho neobohatilo a nikomu nepomohlo; sbírka se jmenuje Průzkum malých radostí a snažím se toho držet). Snad se mi to povedlo.

Mám radost, že tě to zaujalo, a moc mě těší, že to budí úžas. :-)

Ano, je to Brno.