O Ježíšce

Někde nosí dárky Ježíšek, někde Santa a někde si je lidé dávají sami, protože chtějí mít Vánoce bez kouzla. A pak jsou rodiny, kde nosí dárky Ježíška, a tam mají Vánoce úplně nejkouzelnější.

Přišlo se na to v prosinci toho roku, kdy nastala zima tak tuhá, že došlo uhlí na topení a děti několik týdnů vůbec nechodily do školy. Ale ještě předtím si o jedné školní přestávce prvňáčci povídali o Ježíškovi. Je opravdu kouzelný? Jak to všechno stihne? A jak vůbec vypadá? To nevěděl nikdo. Dokonce ani maminky a tatínkové, když se jich doma ptali, nedokázali dětem říct nic určitého. „Můj táta říká, že Ježíška ještě nikdo nikdy neviděl,“ povídal rozumbrada Radim, „protože lítá tak rychle jako raketa!“

Jenom malá Vendulka tiše poslouchala, potutelně se usmívala a nakonec vyhrkla: „Já vím, jak vypadá! Mám doma fotku!“ Smáli se jí, nevěřili, ale stejně byli zvědaví. Druhý den tedy Vendulka přinesla fotku do školy. Byla stará, černobílá, celá ošoupaná a se zpřehýbanými rohy, ale podoba byla stále zřetelná. Z fotografie se něžně usmívala krásná paní s velkýma očima a měkce vlnitými vlasy.

„To přece není Ježíšek! To je obyčejná stará fotka! A Ježíšek není žádná ženská!“ volaly zklamané děti. Ale Vendulka si byla naprosto jistá: „To je naše Ježíška Libuška. Maminka říkala, že jí nosí dárky vždycky ona, a mně je nosí taky. Teda když jsem hodná,“ dodala honem s pohledem na fotku.



Příběh Ježíšky Libušky se začal psát o mnoho let dříve, za války, když maminka Vendulky byla ještě malá Maruška a spolu se dvěma sourozenci se nemohla dočkat Štědrého večera. A taky maminky, která toho dne odjela za nejstarším synem, protože pracoval ve městě v továrně a ani na Vánoce ho nepustili domů. Vezla mu dárky a cukroví a odpoledne se měla vrátit k rodině připravit večeři.

A tak čekali a čekali, byla už tma, ale maminka pořád nikde. Pod stromečkem zůstávalo prázdno, protože jenom maminka věděla, kde jsou dárky. I plotna byla vychladlá, tatínek se bez maminky nepustil ani do přípravy večeře. Ale hlavně měl pořád větší strach, co se jí stalo. Dětské otázky „Kdy už... ?“ ho rozčilovaly, takže nakonec poslal děti s brekem spát a Štědrý večer vůbec nebyl.

Teprve ráno mu přišli říct, co už tušil: že maminku srazilo auto a žádné Vánoce s nimi už neoslaví. Odvedl děti k sestře a odjel do města vyřídit všechno potřebné. Když se vracel zpátky spolu s nebožčinými věcmi a nejstarším synem, kterého po té smutné zprávě přece jen pustili domů, vzpomněl si na starý kufr, kam žena schovávala to, co ostatní neměli najít. A protože mu bylo líto dětí, které přišly o maminku i o Vánoce, zavedl nejstaršího syna k sestře a ještě si odběhl něco zařídit...

Když se děti toho nejsmutnějšího dne vrátily domů a rozsvítily, uviděly pod stromečkem hromádku dárků. Rozbalily je a hned věděly, kdo jim je posílá. Přece jenom jejich maminka věděla, co si přejí a co zrovna potřebují! „Já už vím, proč jsme nedostali dárky včera,“ otočila se rozzářená Maruška na tatínka. „Protože včera maminka ještě nebyla v nebíčku.“ „Ale byla,“ opravila ji starší sestra, „jenomže to nemohla tak rychle stihnout!“

Od toho roku jim už vždycky nosila dárky Ježíška Libuška. A když čtyři sourozenci vyrostli, tak je nosila taky jejich dětem, které před Vánocemi psaly dopisy začínající „Milá Ježíško, ...“. A věděly, že jejich Ježíška je zná nejlépe a vždycky jim přinese právě to, co zrovna chtějí a co zrovna potřebují.



A Vendulčini spolužáci? Ti nakonec pochopili, jaké má takové uspořádání výhody. „Já už vím, proč vždycky dostanu na Vánoce svetr, co jsem si vůbec nepřál,“ rozumoval doma Radim. „Ježíšek toho má prostě moc a někdy se mu to poplete. Ale kdyby měl v nebi nějakého poradce...“ „Poradce?“ podivil se tatínek. „Víš, tak jako u Vendulky. Tam nosí dárky Ježíška Libuška, to je vlastně její babička, co už dávno umřela, a ta ví úplně nejlíp, co se má dávat za dárky. Kdyby tak tomu našemu Ježíškovi někdo poradil. Nemáme tam taky někoho?“ Tatínek vypadal trochu zaskočeně, ale pak ho napadlo: „Co třeba děda Josef?“ Radim se zamyslel: „A myslíš, že si děda ještě pamatuje, jak jsem si přál to kolo?“ „Určitě,“ přisvědčil tatínek a v očích se mu zvláštně zablýsklo. Ty Vánoce dostal Radim vysněné kolo a příští rok psal: „Milý Ježíšku a dědo Josefe, ...“.

Taky Vendulčina kamarádka Jana přemýšlela, jak si pojistit tu správnou nadílku. Poprosila maminku o krabici starých fotek a po dlouhém přehrabování z ní vytáhla jednu, co se nápadně podobala té Vendulčině. „Mami, kdo to je?“ „To je teta Julie, tvoje prateta.“ „Ta je krásná!“ „Viď! A představ si, že si nikdy nikoho nevzala. Ale děti měla moc ráda, vždycky nám vozila spoustu dobrot.“ „Hm hm. A už umřela?“ „Už dávno.“ „Tak to je dobře,“ oddechla si malá Jana a maminka se po ní znepokojeně ohlédla. Ale Jana už běžela pro tužku a papír. „Milá Ježíško Jůlinko, ...“

Uběhla desetiletí a rodin, kde Ježíšek není tak docela anonymní, pořád přibývá. Kouzlo Vánoc v nich přetrvává i s odrůstajícími dětmi. A dospělí vědí, že když budou moc hodní, možná se jim jednou dostane té nejkrásnější vánoční odměny. Promění se v Ježíška nebo v Ježíšku. Nebo aspoň v nebeského poradce...