Převtělení

Žloutek pulzující v kobce křehké
V auře polomrtvých duší v zemi lehké
Víří se pod duhovkou v důlku
Zář těl z níž vidíme jen půlku
Když druhá se šourá za ní
Slavné je to počínání
Hliněnka předtím zlynčovaná v houští
Teď v keramickém hávu hnízdo opouští

Jak souhvězdí fénických písmen klimbají se slova
Jak lampář do slují srážek vrhají se znova
V kolizích hvězd archeolog našel zdechlý ocas zpola
Však filozof ten z uhlíků oheň vykřesal by zhola
Oheň kdys huňatý z nějž člověk povstal velbouk
Oheň teď těkavý záští do zkáz nakouk
V kaluž výstřižků v nichž dadaista hněte
Bustu nonsensů jež ječné zrno smete

Rypák kance zoral cosi v temném lese
Žalud málo zvláštní ale zmíním to tu přece
Žalud jenž mohl postavit by hráz
Teď převtělil se v věc co odpuzuje nás
Mohl býti dubem po němž šplhali by duše
Mohl být životem letícím z osudové kuše
Mohl býti slovem tou cihlou literární věže
V převtělení duše vše ztrácí své otěže