Už nespisovným názvem to slibuje atmosféru beat generation a nezůstalo u slibů, působí to tak. Taky řešili osamění, marnost života a návykové látky. A taky mazali hranici mezi poezií a prózou.
Pěkné okno do duše.

Amelie M.: Připravoval jsem si mluvené slovo, nakonec jsem ho osekal tak, že z toho byla báseň. Asi nějaká psychologická deformace.

Bylo to moc krátký, tok jsem to nastavil refrénem "kostel je kotvou kotví nás", trochu jsem tím chtěl vyvolat napětí, což se při správném čtení mohlo povést.

Zátokou naší existence myslím místo, kde žijeme. Času se týkají zbylé dvě strofy.

Řetěz jsem myslel, ten, co spojuje loď s kotvou, my jsme loď, kostel je kotva, to spojení je tajemné, proto se řetěz ztrácí v hlubinách. Hlubina je smysly neproniknutelná, je tajemstvím.

Možná závěr upravím, počkám, jestli ještě budou nějaké reakce.

Rým?
Alespoň je nedokonalý
:-)

Dík.

Jiří Stratil: Poprvé s Tebou souhlasím. Připravované mluvené slovo pro Noc kostelů se mi smrsklo na báseň. Tak jsem ji použil, měla velký ohlas, ale zpracováním ji řadím spíš mezi svá slabší díla, váhal jsem jestli ji sem mám vložit. Na druhou stranu ji asi dám do své připravované sbírky, bude ji tématicky dobře vyvažovat.
Díky.

Znám člověka, který sbírá kaštany a dává je lidem, protože věří v jejich léčivý účinek (když je lidé mají u sebe). Lidé ho mají za blázna. Chtělo by to rozšířit, byl by to hezký zvyk, nalezený kaštan si jeden den nechat a pak ho někde odložit, pro někoho jiného.

Ještě k obsahu.
Já je iluzí (taky zdrojem bolesti), dokud tohle nepochopíš, nebudeš šťastná. To je buddhistický pohled na život (taky Krishnamhurtiho, kterého nemáš ráda). Nejsem buddhista, ale souhlasím s tím.

Připomíná to spontánní poezii v ortodoxním slova smyslu. Kerouac a spol experimentovali s tím, že psali jak to z nich lezlo.
Taky psychoanalýzu.
Stín definoval CG Jung.
Báseň o člověku hodně prozradí. Závěr téhle odhaluje Tvé dobré srdce.

Tohle je prostě pecka!
Je to dokonalá ukázka toho, jak dokáže silně působit dobře napsaná báseň volným veršem, když není rozptylována "lesklou" líbivostí rýmujících se slov. Copak tu jsem jediný, kdo dokáže tohle vnímat?
Super!
Smekám...

Přejmenoval bych to na "Z deníku chronicky žárlivé ženy."

Ginnare: Jaká kritika, takový kritik.
:-)

Vlastně si začala vázaným veršem. Neobvyklá, ale zajímavá a dokonale rytmická první strofa. Měla si tak pokračovat dál, pro mne díla, která kombinují vázaný a volný verš nejsou ani ryba, ani rak.

Tohle nemá chybu...
:-D:-D:-D

když čtu si ústavu, za plotem ústavu....

Když jsem došel jsem napadlo mě, že to je monolog Miloše Zemana
:-D

Vítej zpět.

Tohle nemá ani hlavu, ani patu.
Ale třeba jsem hlupák já.

...a pak přišla polednice.

Nic ve zlém, i tak se to dá vnímat.
:-)

Amelie M.: Nedávno mě na zahradě zaujal můj dlouhatánský, hubený "gotický" stín, byl inspirací pro základ básně. Stíny se prodlužují, jednak na podzim a jednak odpoledne. jinými slovy, když stárne rok, když stárne den. Víc není třeba vysvětlovat.
Díky moc.

Líbí se mi ta opojná naivita.
Super!

Fuj!
Já se lek, že bez pěny. To by byl hnus...

Moc hezky si "nastavil zrcadlo".
:-)

To je přesně to, když něco vidím a neumím to vyjádřit. A někdo to dokáže říct za mne. Je to dokonalý!
Děkuju.

Amelie M.: Je fajn, že se o Tvé tvorbě dá diskutovat. I já mám čerstvou Podzimní. Ale zatím leží, dokváší se...