Prokletě Krásné

Jsem zbabělec v troskách,
klamu pravdou tebe, všechny, i sám sebe,
i když do očí hledím ti, já čestný šejdíř,
s láskou k srdci lžu ti,
jim, a lžu i tobě.

Krásně špatný, já přeci básník jsem,
až bláznivě tě chci milovat,
miluj mě bláznivě zpět, lásko má,
chci spálit květy tobě, sobě, nám oběma.

Toužím, ať otrháš bez bázně kvítka má,
prosím, jak jen moc můžeš,
abys řekla chrabě mi, jak moc jsem jen tvá,
a jak šíleně mě pak miluješ.

Toužím, po lásce ve zradě,
mé mrazivé královně se zaslíbím,
hraj si se mnou, sním po chaosu s láskou,
a srdcem žhavě ledovým.

Chci okusit vše sobecké, prokletě krásné,
láskou milovat každý tragický konec i začátek,
dokola vracet se ke stejným chybám,
chci milovat naše zkažené duše.

Oba jsme tak pošpinění,
touhou i zkázou, závislí hvězdami ve skle,
až do vnitra hlouby našich duší,
kdy už nerozeznám tvůj hřích od svého, v moment, kdy naše špatné duše se prolnou, jednou.

Chci, ať mě nenávidíš,
ať mě nenávistně miluješ,
ať v tobě se ztrácím,
zatímco ty ztrácíš se ve mně.

Ách, má drahá, mé slunce v ledovaté zimě,
žárem temným barvy mi rozpíjíš,
na kolenou svádíš mne, až zoufalou touhou úpět,
posedlostí prahnu svědkem být toho, jak láskyplně lámeš mé srdce.

Ať topíš mě ve lžích,
ať láskou šálíš mi věrně,
ať slzy mé, pohledem tvým černají,
ať milujem se tragicky, ale tak romanticky kouzelně.