Pampelišky

Maminka mě kdysi učila,
jak správně foukat do pampelišek
a jak být šetrný a neplašit holuby.
Chci si obléknout tento den
jako kabát z řeznického háku.
Chci se projít po prázdné ulici za soumraku,
kde místo dlažebních kostek
leží vyschlé jazyky básníků.
Džínovou bundu s nápisem Never again na zádech mám v šatníku
a sním o kusu bůčku a holce v peřině.
Jsem šroubek v téhle mašině
plné zlosti dvojakosti.
Budu plakat? Budu tleskat? Nebo budu házet kosti?
Každý den je totiž další náraz na kašmírovou sochu v mlze,
i ten nejčistší pláč začíná v jedovaté slze,
tak sním o kusu holky a bůčku pod peřinou,
zatím ale jen polykám slinu za slinou
a ten šroubek se strhnul v mašině plné dvojakosti zlosti,
čekám, až mi noční město doohlodá kosti
a položí na stůl svůj hrdelní trest.
Moje sny se změnily v ofoukané pampelišky
a v opuštěné holubníky pod palbou hvězd.