Krásně vystižený život, stárnutí, změny v čase... uff, ještě ji vstřebávám a ještě asi chvíli budu. Ta bezvýznamnost a malost lidské počínání v moři času...zastudila. Je vlastně krásná a depresivní zároveň. Zmizíme, jako ty stopy v písku...

A je zajímavá stylem, u kterého bych snad výjimečně nepoznala, že je tvůj. Ale líbí se mi, hezky plyne, jako moře, jako vlny... díky.

Yana: Psavec: Orionka: Miňko: LadyLoba: koiška: Dandy: Díky moc všem za přečtení a reakce...

To je super metafora, ten závěr je parádní. Ale pocit lehkosti a beztíže z ní nemám, spíš naopak. Pro mě je (nejen) o tom, jak jsme si jako děti mysleli, jak riskujeme těma našima hrama… a přitom největší risk a někdy zběsilá jízda bez drža je samotný dospělý život. Poznání, že zastavit to nemůžeš, ani když se zrovna řítíš z prudkého kopce a do očí ti šlehá vítr tak moc, že nevidíš. A jsme sakra dobří, že to zvládáme i když nezvládáme. A jo, nakonec je v tom i pořádná dávka odvahy a nutné důvěry, bez ní by to nebyl pořádný život. Dík:)

Homér: Nebo o tom když se zdráháš uvěřit zázraku vlastní schopnosti znovu důvěřovat, ale někde mezi řádky se to nejspíš děje.

Ale nelez do hor s neznámým člověkem je dobrý. Zatím moje oblíbená interpretace.

Tohle je skvělý... těžký, ale výborný. "Základní kámen nihilismu nejde zhmotnit" - ach! A komentář Yany taky super.

Jinak to, co popisuješ, je myslím normální proces opravdové tvorby, která jde fakt z člověka. Prostě se nedá vynutit. Já se konečně naučila si to psát, když to přijde. Dřív jsem to nedělala a stovky textů mnou jen tak prošly a nenávratně zmizely, už jsem je pak nedokázala chytit... ještě se mi to občas stane, ale skoro vždycky si napíšu aspoň něco, alespoň záblesk té myšlenky, pocitu.

Moc hezky vyjádřeno... Ten pocit překvapení až šoku, kdy jsou věci úplně jinak, než člověk uvěřil. Může být těžké se s tím vyrovnat a pomalinku začít znovu věřit sama sobě a vlastnímu úsudku. Dát to celé do slov je myslím dobrý první krok.

Krásná... rozumím tomu pocitu.

Jak kulantně říci, že šlo něco do pr*ele? :) První sloka mě až pobavila. Druhá už tolik ne... vlastně je smutná. A je zajímavé si vyslechnout pocity z druhé strany.

Jako možná odpověď mě napadá:

Když se máma stane z víly
už jí nezbývají síly
na to dávat ještě jiným

únava a její stíny
způsobí že do peřiny
by navždy padnout chtěla

jednou se zas vrátí - celá
ať otřeš pot z jejího čela
třeba tě požádá

vždyť její nálada
je hormonů zahrada
- jinak než zamlada

když podáš jí ruku
a nebude v tom sama

možná tě překvapí
že ještě dokáže
být nejen máma

:D Tahle vtipnost mi unikla. Nesnáším nakupování, baví mě, jak jsi to dovedl až do absurdna naprosto v tvém stylu... a přitom ten pocit odpovídá tomu absurdnu a zahlcení, který (nejen) při nakupování v naší společnosti mnohdy cítím.

Tahle se fakt povedla... krásný.

none: koiška: Yana: Díky:)

Birtiri: človiček: Hanulka: koiška: LadyLoba: Mlčeti Zlato: Psavec: Yana: Díky moc všem za zastávku, přečtení, milá slova…

puero: Osud řadím do kategorie pohádek:) Ale děkuju, je to moc milý.

Neu: :D Dík, ale je bez očekávání, ne bez adresáta;)

Křehká krása…

Miňko: Psavec: Dandy: Děkuji!

LadyLoba: :) Díky!

Pro mě bohužel místy na hraně (spíš za) patosu, ale má i moc hezká místa. S přihlédnutím k věku vlastně super.

Milé, připomnělo mi to nedávné koštování výhonků smrků se synem :-)

puero: Až najdeš, dej vědět.