|
Experimentální fantasy román psaný s podporou umělé inteligence. Dvojčata se zeptají na možnosti, jak mohou přežít zimu, a Eldara jim jich dá na výběr celou řadu.
|
Toto dílo je vytvářeno člověkem, s podporou generativní umělé inteligence.
Kapitola 35: Možnosti přežití
Toho večera už bylo v jídelně přítmí. Eldara seděla uvnitř, se založenýma rukama a připravená.
Vamesa a Vanesa vstoupily. Jejich kroky byly váhavé a tváře napjaté. Vzduch jim připadal těžký, jako by se v něm usadila tíha celého jejich budoucího osudu.
Vamesa se posadila jako první a oslovila Eldaru ostrým hlasem: „Říkala jste, že přes zimu nemůžeme zůstat v Dvojčatišti. Takže se chci zeptat, jaké máme možnosti. Co můžeme udělat, abychom přežili zimu v lese?“
Eldařin výraz byl nečitelný. Naklonila hlavu a prohlédla si dvojčata. Pak promluvila: „Je několik možných způsobů.“
Vanesa se naklonila kupředu a vyhrkla: „Řekněte nám je!“
Eldara vydechla, nadechla se a pokračovala: „První možností je připojit se k jednomu z divokých kmenů, ve vašem případě by to byl nejspíš kmen divoženek. Divoké kmeny žijí v severozápadní části lesa. V létě obývají chýše rozprostřené po svém území, ale přes zimu se stahují za palisády do velké vytápěné haly z kůlů pokrytých hlínou. Pokud by vás rada starších přijala, stali byste se divoženkami a museli byste prožít zbytek života málo civilizovaným způsobem v lese.“
Vamesa se mračila. „Ale podle čeho by se rada starších rozhodovala, zda nás přijme?“
Eldařiny rty se zúžily. „V tom je právě ten háček. Ve vašem případě by asi byl největší problém, že stát se divoženkou znamená zavázat se kmeni svým životem. Musíte mu pak zůstat věrní v dobrém i ve zlém a odejít můžete teprve tehdy, pokud vy nebo váš partner přijmete k výchově dítě, což u divoženek zpravidla obnáší, že se vám to dítě musí narodit. Další překážkou je, že se vstupem k divoženkám i divomužkám je spojena šestiměsíční zkušební lhůta, během níž musíte prokazovat svoji věrnost, odolnost a ochotu.“
„A co když s námi nebudou spokojeni?“ zeptala se Vanesa.
„Pak vás během zkušební lhůty vyženou. Bez varování,“ řekla Eldara. „Bez záložního plánu by to pro vás bylo smrtelné, zůstali byste bez přístřeší a bez jídla. Zmrzli byste.“
Vamesa byla napjatá. „Takže to je volba, kterou nám nabízíte?“ řekla s náznakem vzteku. „Riskovat naše životy v kmeni, který dosud známe jen z doslechu, a zavázat se mu životem?“
Eldara váhala, zda pokračovat, nebo počkat, než se Vamesa uklidní.
Do rozhovoru vstoupila Vanesa: „Jaké jsou další možnosti?“ zeptala se.
Eldara si s úlevou oddechla a pokračovala, aniž by brala ohledy na Vamesinu náladu: „Druhá možnost je cestovat na východ do vesnice Veridion. Je to místo obchodníků, řemeslníků, včelařů a kouzelníků, ukryté hluboko v lese. Každý se tam stará hlavně o sebe a o svoje řemeslo či obchod. Když máte peníze, je snadné si tam zaplatit ubytování, ale ti lidé nejsou otevření, jen vzácně nechají někoho cizího vstoupit mezi sebe.“
Vamesa se zamračila. „Takže myslíte, že tam nemáme šanci?“
Eldara přikývla. „Můžete to zkusit, ale není žádná záruka, že se tam pro vás najde místo. A pokud tam uděláte na někoho špatný dojem, pravděpodobně vás odvrhnou bez přemýšlení.“
„A kdyby nás přece jen přijali, co pak?“ zeptala se Vanesa.
Eldara váhala, jako by vážila slova. „Ani pak byste neměli vyhráno. Očekávali by od vás, že se o sebe postaráte a uživíte se, což je obtížné. Pokud ne, na rozdíl od divoženek by vás alespoň nevyhnali do zimy, ale ztrpčovali by vám život; odhaduji, že k jídlu byste dostávali zbytky a spali na chladné půdě, což by vám podlomilo zdraví.“
Vamesa prudce vydechla, její hlas byl frustrovaný: „Takže máme volbu mezi kmenem, který nás může nechat umřít, a vesnicí, která si z nás může udělat nevolníky?“
Eldara nezaváhala a dodala: „Ještě máte třetí možnost.“
Místnost ztichla očekáváním.
„Na západě za řekou, kde les roste divoce, žijí loupežníci,“ řekla Eldara. „Nejsou to lidé, jaké byste rádi potkali. Jsou to přeživší, mrchožrouti, zvrhlíci a někdy i vrazi. Bydlí v domech, ze kterých vyhnali původní obyvatele. Pěstují si svoje jídlo, ale nespokojí se jen s ním. Přepadávají ty, kdo prochází skrze jejich území. A berou si od nich, co chtějí, někdy i život, pokud je to nutné.“
Vamesa nevěřícně kroutila hlavou. „A co bychom museli udělat, aby k nám byli milejší?“
„Museli byste získat jejich důvěru,“ řekla Eldara, „a dokázat jim svou ochotu dělat to samé. Brát, krást, ublížit. Museli byste být ochotni opustit svoji morálku a své zásady.“
Vanesa zatřásla hlavou. „Ale to bychom nikdy neudělali!“
„Za život jsme nikomu neublížili. Nechceme začít teď,“ řekla Vamesa pevně a odhodlaně.
Eldařin výraz se nezměnil, ale v tónu jejího hlasu něco naznačovalo, že takovou odpověď očekávala. „Pak vám nezbývá snadné volby,“ řekla. „Vesnice Thistlebrook je na tom podobně jako Veridion, možná ještě hůř. A v lese jsou i další místa, jako sídla poustevníků, vyzvědačů, vojáků, úředníků, elfů — ale tam by vás nevzali v žádném případě.“
Vamesa a Vanesa si vyměnily pohledy. Hlavně Vamesa se tvářila zklamaně.
„Ale jedna další možnost tu přece jen je,“ řekla Eldara, jako by ji napadlo něco nového. „Ta možnost je zůstat přes zimu se mnou v této chalupě.“
Vamesa se zašklebila a Vanese bylo hned jasné, na co sourozenec myslí.
„Říkáte tedy, že bychom měli zůstat s vámi a že všude jinde nám hrozí smrt?“ řekla Vamesa vyčítavým tónem plným nedůvěry.
„Jen odpovídám na otázku, kterou jsi mi položila,“ řekla Eldara. „Pokud nejste spokojení s odpovědí, pokuste se najít lepší otázku.“
Vanesa se zeptala: „Byli už jiní, kdo s vámi zůstali přes zimu?“
Eldara zavzpomínala. „Byl jeden takový člověk. Žil nejprve asi deset měsíců se mnou a pak téměř čtvrt století mezi ostatními elfy. Byl milý, statečný a přizpůsobivý. Nečekala jsem, že někdo takový může být, ale byl trpělivý a zasloužil si šanci.“
„A jak dopadl?“ zeptala se Vanesa se zvědavostí v hlase.
Eldara odpověděla: „Nejprve byl dlouho šťastný, našel svůj smysl v lese, v elfských obyčejích a způsobech. Ale pak zestárl a cítil se zklamaný. Litoval toho, že s elfy zůstal. Začalo mu vadit, že se elfský život nikam nevyvíjí, že se jen točí v kruhu a opakuje se. A také říkal, že mu chybí něco, co mu mohou dát jen lidé.“
„Takže říkáte, že kdybychom s vámi zůstali, mohli bychom dopadnout stejně?“ řekla Vamesa.
„To neříkám,“ řekla Eldara trochu prudce, „a ani si to nemyslím. Každý člověk je jiný, takže na stejné cestě může dopadnout jinak.“
Vanesa se podívala na Vamesu.
„Musí být jiný způsob,“ řekla Vamesa.
„Ano, jsou,“ řekla Eldara, „ale abych vám o nich řekla, musíte mi položit lepší otázku.“
Vamesa se zamyslela a zmítaly jí vnitřní pochybnosti.
Vanesa se ani zamyslet nemusela, lepší otázka ji napadla sama od sebe, a tak ji jen vyslovila: „Jaké máme možnosti přežití mimo les?“
Na Eldařině tváři se objevil úsměv. „Pokud se rozhodnete les opustit, máte víc možností. Tradiční pravidla vaší zkoušky vám zakazují vrátit se do Shanjoy a vědomě kontaktovat své příbuzné, ale nedaleko jsou i jiná lidská města. První možností mimo les je tedy usadit se v jednom z nich — pracovat, vydělávat peníze, platit za přístřeší, jídlo a bezpečnost. Není to snadná cesta, ale je typicky lidská. Vyhovuje mnoha lidem, protože je pohodlná a bezpečná.“
Vamesa se tvářila trochu zmateně, jako by se právě probudila ze snu. „Ale to bychom... vlastně... to bychom mohli.“
Eldara přikývla a pokračovala: „Druhá možnost je usadit se na venkově. Kousek na severozápad od Začarovaného lesa leží malá vesnice Kalinčin Mlýn. Cesta tam je poměrně krátká a bezpečná, vede mezi územími obou divokých kmenů. Na rozdíl od Veridionu a Thistlebrooku, lidé v Kalinčině Mlýně jsou milí, otevření a výměnou za přístřeší nežádají mnoho. Jste-li ochotní pracovat, přes léto na poli, přes zimu ve světnici, dají vám jídlo, místo ke spánku a možnost žít mezi nimi.“
Vanesiny oči se rozzářily. „Takže tam nejsou tak odtažití jako ve Veridionu?“ řekla. „A stačí jim práce?“
„Ano,“ řekla Eldara. „Sklizeň, péče o zvířata, oprava domu, návštěvy sousedů. Peníze jako ve městě nečekejte, ale na oplátku dostanete, co potřebujete k životu, a nebudete tam sami.“
Vamesa vydechla a její ramena se poprvé uvolnila. „To zní lépe, než cokoliv jiného, co jste nám navrhla.“
Vanesa přikývla. „Zní to jako šance, opravdová.“
Eldařin výraz zůstal neutrální, ale v jejích očích šlo vypozorovat záblesk úlevy.
„Necháme si to projít hlavou,“ řekla Vamesa.
Eldara neodporovala. Jen se dívala na dvojčata a spokojeně odpočívala na židli.
A tak Vamesa a Vanesa konečně objevily možnost nejen přežít, ale opravdu žít.
„Máte ještě nějaké otázky?“ zeptala se Eldara tichým, ale pevným hlasem.
Vamesa zatřásla hlavou. „Ne, dnes už ne.“
„Děkujeme,“ řekla Vanesa.
Eldara vstala, přinesla podnos s jídlem a pak už následovala večeře. Po ní se dvojčata vrátila do ložnice, vyčistila si zuby a ulehla. Ale toho večera bylo těžké usnout. Tížila je volba, před kterou stála.
Vanesa prolomila mlčení: „Myslíš si, že by pro nás bylo lepší město jako Pekyek, nebo raději vesnice jako Kalinčin Mlýn?“
Vamesa váhala, v prstech svírala okraj přikrývky. „Mně se víc líbí vesnice. Má blíž k lesu. Jako bychom byli pořád jeho součástí, i když nebudeme žít v něm.“
„Ale pokud chceš být turistickým průvodcem, město by dávalo větší smysl,“ podotkla Vanesa. „Je tam víc lidí, víc turistů, příležitosti a pracovní místa.“
Vamesa se zhluboka nadechla a vydechla. „Ale také je tam spousta pravidel,“ řekla, „spousta toho, co musíš nebo nesmíš. A lidé jsou tam víc osamělí, nemohou spolu mluvit tak snadno jako v lese nebo na venkově. Nechci skončit sama.“
Vanesu nenapadlo, co na to říci, tak se podívala z okna, kde už se dávno setmělo. „Nechme rozhodnutí na zítřek. Ráno moudřejší večera.“
„Ano,“ zamumlala Vamesa, „na zítřek.“
A pak už nepromluvili. Vamesa zavřela oči a byla už o trochu klidnější, takže se jí podařilo usnout. Vanesa ještě chvíli tiše bděla a pak usnula také.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Kapitola 35: Možnosti přežití
Toho večera už bylo v jídelně přítmí. Eldara seděla uvnitř, se založenýma rukama a připravená.
Vamesa a Vanesa vstoupily. Jejich kroky byly váhavé a tváře napjaté. Vzduch jim připadal těžký, jako by se v něm usadila tíha celého jejich budoucího osudu.
Vamesa se posadila jako první a oslovila Eldaru ostrým hlasem: „Říkala jste, že přes zimu nemůžeme zůstat v Dvojčatišti. Takže se chci zeptat, jaké máme možnosti. Co můžeme udělat, abychom přežili zimu v lese?“
Eldařin výraz byl nečitelný. Naklonila hlavu a prohlédla si dvojčata. Pak promluvila: „Je několik možných způsobů.“
Vanesa se naklonila kupředu a vyhrkla: „Řekněte nám je!“
Eldara vydechla, nadechla se a pokračovala: „První možností je připojit se k jednomu z divokých kmenů, ve vašem případě by to byl nejspíš kmen divoženek. Divoké kmeny žijí v severozápadní části lesa. V létě obývají chýše rozprostřené po svém území, ale přes zimu se stahují za palisády do velké vytápěné haly z kůlů pokrytých hlínou. Pokud by vás rada starších přijala, stali byste se divoženkami a museli byste prožít zbytek života málo civilizovaným způsobem v lese.“
Vamesa se mračila. „Ale podle čeho by se rada starších rozhodovala, zda nás přijme?“
Eldařiny rty se zúžily. „V tom je právě ten háček. Ve vašem případě by asi byl největší problém, že stát se divoženkou znamená zavázat se kmeni svým životem. Musíte mu pak zůstat věrní v dobrém i ve zlém a odejít můžete teprve tehdy, pokud vy nebo váš partner přijmete k výchově dítě, což u divoženek zpravidla obnáší, že se vám to dítě musí narodit. Další překážkou je, že se vstupem k divoženkám i divomužkám je spojena šestiměsíční zkušební lhůta, během níž musíte prokazovat svoji věrnost, odolnost a ochotu.“
„A co když s námi nebudou spokojeni?“ zeptala se Vanesa.
„Pak vás během zkušební lhůty vyženou. Bez varování,“ řekla Eldara. „Bez záložního plánu by to pro vás bylo smrtelné, zůstali byste bez přístřeší a bez jídla. Zmrzli byste.“
Vamesa byla napjatá. „Takže to je volba, kterou nám nabízíte?“ řekla s náznakem vzteku. „Riskovat naše životy v kmeni, který dosud známe jen z doslechu, a zavázat se mu životem?“
Eldara váhala, zda pokračovat, nebo počkat, než se Vamesa uklidní.
Do rozhovoru vstoupila Vanesa: „Jaké jsou další možnosti?“ zeptala se.
Eldara si s úlevou oddechla a pokračovala, aniž by brala ohledy na Vamesinu náladu: „Druhá možnost je cestovat na východ do vesnice Veridion. Je to místo obchodníků, řemeslníků, včelařů a kouzelníků, ukryté hluboko v lese. Každý se tam stará hlavně o sebe a o svoje řemeslo či obchod. Když máte peníze, je snadné si tam zaplatit ubytování, ale ti lidé nejsou otevření, jen vzácně nechají někoho cizího vstoupit mezi sebe.“
Vamesa se zamračila. „Takže myslíte, že tam nemáme šanci?“
Eldara přikývla. „Můžete to zkusit, ale není žádná záruka, že se tam pro vás najde místo. A pokud tam uděláte na někoho špatný dojem, pravděpodobně vás odvrhnou bez přemýšlení.“
„A kdyby nás přece jen přijali, co pak?“ zeptala se Vanesa.
Eldara váhala, jako by vážila slova. „Ani pak byste neměli vyhráno. Očekávali by od vás, že se o sebe postaráte a uživíte se, což je obtížné. Pokud ne, na rozdíl od divoženek by vás alespoň nevyhnali do zimy, ale ztrpčovali by vám život; odhaduji, že k jídlu byste dostávali zbytky a spali na chladné půdě, což by vám podlomilo zdraví.“
Vamesa prudce vydechla, její hlas byl frustrovaný: „Takže máme volbu mezi kmenem, který nás může nechat umřít, a vesnicí, která si z nás může udělat nevolníky?“
Eldara nezaváhala a dodala: „Ještě máte třetí možnost.“
Místnost ztichla očekáváním.
„Na západě za řekou, kde les roste divoce, žijí loupežníci,“ řekla Eldara. „Nejsou to lidé, jaké byste rádi potkali. Jsou to přeživší, mrchožrouti, zvrhlíci a někdy i vrazi. Bydlí v domech, ze kterých vyhnali původní obyvatele. Pěstují si svoje jídlo, ale nespokojí se jen s ním. Přepadávají ty, kdo prochází skrze jejich území. A berou si od nich, co chtějí, někdy i život, pokud je to nutné.“
Vamesa nevěřícně kroutila hlavou. „A co bychom museli udělat, aby k nám byli milejší?“
„Museli byste získat jejich důvěru,“ řekla Eldara, „a dokázat jim svou ochotu dělat to samé. Brát, krást, ublížit. Museli byste být ochotni opustit svoji morálku a své zásady.“
Vanesa zatřásla hlavou. „Ale to bychom nikdy neudělali!“
„Za život jsme nikomu neublížili. Nechceme začít teď,“ řekla Vamesa pevně a odhodlaně.
Eldařin výraz se nezměnil, ale v tónu jejího hlasu něco naznačovalo, že takovou odpověď očekávala. „Pak vám nezbývá snadné volby,“ řekla. „Vesnice Thistlebrook je na tom podobně jako Veridion, možná ještě hůř. A v lese jsou i další místa, jako sídla poustevníků, vyzvědačů, vojáků, úředníků, elfů — ale tam by vás nevzali v žádném případě.“
Vamesa a Vanesa si vyměnily pohledy. Hlavně Vamesa se tvářila zklamaně.
„Ale jedna další možnost tu přece jen je,“ řekla Eldara, jako by ji napadlo něco nového. „Ta možnost je zůstat přes zimu se mnou v této chalupě.“
Vamesa se zašklebila a Vanese bylo hned jasné, na co sourozenec myslí.
„Říkáte tedy, že bychom měli zůstat s vámi a že všude jinde nám hrozí smrt?“ řekla Vamesa vyčítavým tónem plným nedůvěry.
„Jen odpovídám na otázku, kterou jsi mi položila,“ řekla Eldara. „Pokud nejste spokojení s odpovědí, pokuste se najít lepší otázku.“
Vanesa se zeptala: „Byli už jiní, kdo s vámi zůstali přes zimu?“
Eldara zavzpomínala. „Byl jeden takový člověk. Žil nejprve asi deset měsíců se mnou a pak téměř čtvrt století mezi ostatními elfy. Byl milý, statečný a přizpůsobivý. Nečekala jsem, že někdo takový může být, ale byl trpělivý a zasloužil si šanci.“
„A jak dopadl?“ zeptala se Vanesa se zvědavostí v hlase.
Eldara odpověděla: „Nejprve byl dlouho šťastný, našel svůj smysl v lese, v elfských obyčejích a způsobech. Ale pak zestárl a cítil se zklamaný. Litoval toho, že s elfy zůstal. Začalo mu vadit, že se elfský život nikam nevyvíjí, že se jen točí v kruhu a opakuje se. A také říkal, že mu chybí něco, co mu mohou dát jen lidé.“
„Takže říkáte, že kdybychom s vámi zůstali, mohli bychom dopadnout stejně?“ řekla Vamesa.
„To neříkám,“ řekla Eldara trochu prudce, „a ani si to nemyslím. Každý člověk je jiný, takže na stejné cestě může dopadnout jinak.“
Vanesa se podívala na Vamesu.
„Musí být jiný způsob,“ řekla Vamesa.
„Ano, jsou,“ řekla Eldara, „ale abych vám o nich řekla, musíte mi položit lepší otázku.“
Vamesa se zamyslela a zmítaly jí vnitřní pochybnosti.
Vanesa se ani zamyslet nemusela, lepší otázka ji napadla sama od sebe, a tak ji jen vyslovila: „Jaké máme možnosti přežití mimo les?“
Na Eldařině tváři se objevil úsměv. „Pokud se rozhodnete les opustit, máte víc možností. Tradiční pravidla vaší zkoušky vám zakazují vrátit se do Shanjoy a vědomě kontaktovat své příbuzné, ale nedaleko jsou i jiná lidská města. První možností mimo les je tedy usadit se v jednom z nich — pracovat, vydělávat peníze, platit za přístřeší, jídlo a bezpečnost. Není to snadná cesta, ale je typicky lidská. Vyhovuje mnoha lidem, protože je pohodlná a bezpečná.“
Vamesa se tvářila trochu zmateně, jako by se právě probudila ze snu. „Ale to bychom... vlastně... to bychom mohli.“
Eldara přikývla a pokračovala: „Druhá možnost je usadit se na venkově. Kousek na severozápad od Začarovaného lesa leží malá vesnice Kalinčin Mlýn. Cesta tam je poměrně krátká a bezpečná, vede mezi územími obou divokých kmenů. Na rozdíl od Veridionu a Thistlebrooku, lidé v Kalinčině Mlýně jsou milí, otevření a výměnou za přístřeší nežádají mnoho. Jste-li ochotní pracovat, přes léto na poli, přes zimu ve světnici, dají vám jídlo, místo ke spánku a možnost žít mezi nimi.“
Vanesiny oči se rozzářily. „Takže tam nejsou tak odtažití jako ve Veridionu?“ řekla. „A stačí jim práce?“
„Ano,“ řekla Eldara. „Sklizeň, péče o zvířata, oprava domu, návštěvy sousedů. Peníze jako ve městě nečekejte, ale na oplátku dostanete, co potřebujete k životu, a nebudete tam sami.“
Vamesa vydechla a její ramena se poprvé uvolnila. „To zní lépe, než cokoliv jiného, co jste nám navrhla.“
Vanesa přikývla. „Zní to jako šance, opravdová.“
Eldařin výraz zůstal neutrální, ale v jejích očích šlo vypozorovat záblesk úlevy.
„Necháme si to projít hlavou,“ řekla Vamesa.
Eldara neodporovala. Jen se dívala na dvojčata a spokojeně odpočívala na židli.
A tak Vamesa a Vanesa konečně objevily možnost nejen přežít, ale opravdu žít.
„Máte ještě nějaké otázky?“ zeptala se Eldara tichým, ale pevným hlasem.
Vamesa zatřásla hlavou. „Ne, dnes už ne.“
„Děkujeme,“ řekla Vanesa.
Eldara vstala, přinesla podnos s jídlem a pak už následovala večeře. Po ní se dvojčata vrátila do ložnice, vyčistila si zuby a ulehla. Ale toho večera bylo těžké usnout. Tížila je volba, před kterou stála.
Vanesa prolomila mlčení: „Myslíš si, že by pro nás bylo lepší město jako Pekyek, nebo raději vesnice jako Kalinčin Mlýn?“
Vamesa váhala, v prstech svírala okraj přikrývky. „Mně se víc líbí vesnice. Má blíž k lesu. Jako bychom byli pořád jeho součástí, i když nebudeme žít v něm.“
„Ale pokud chceš být turistickým průvodcem, město by dávalo větší smysl,“ podotkla Vanesa. „Je tam víc lidí, víc turistů, příležitosti a pracovní místa.“
Vamesa se zhluboka nadechla a vydechla. „Ale také je tam spousta pravidel,“ řekla, „spousta toho, co musíš nebo nesmíš. A lidé jsou tam víc osamělí, nemohou spolu mluvit tak snadno jako v lese nebo na venkově. Nechci skončit sama.“
Vanesu nenapadlo, co na to říci, tak se podívala z okna, kde už se dávno setmělo. „Nechme rozhodnutí na zítřek. Ráno moudřejší večera.“
„Ano,“ zamumlala Vamesa, „na zítřek.“
A pak už nepromluvili. Vamesa zavřela oči a byla už o trochu klidnější, takže se jí podařilo usnout. Vanesa ještě chvíli tiše bděla a pak usnula také.
(c) 2026 Singularis
Podléhá licenci Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International
﹤https://creativecommons.org/licenses/by-sa/4.0/﹥
Ze sbírky: Vamesa a Vanesa
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.