Promarněný život

Z ohmataného šálku dvorně upíjel kávu a kriticky pozoroval nádražní vestibul. Občas kývl někomu na pozdrav, jen tak, aby nevypadal jako starý mrzout, a čas mu ubíhal. Na stole rozložené noviny se sportovním přehledem měl již přečtené. Byly odsouzeny ke včerejšku a on vnímal jistou společnou podobnost - i jemu patřil včerejšek. Nebo si tak alespoň připadal.
" Zlořečený buď ten den, kdy jsem měl na všechno dost času! " pomyslel si rozezlen nad tím naivním mladíkem, kterého si pamatoval jen matně.. Havraní vlasy, hluboké oči, mužné rysy.. poškrábal se ve strništi našedlých štětin a vydechl oblak cigaretového dýmu. Najednou ho viděl zcela jasně, s tím přihlouplým výrazem zamilovanosti.
" Byl jsi hloupý. HLOUPÝ blázen! " vykřikl a rozkašlal se. V návalu zlosti ho na hrudi sevřela bolest.
" Blázen? " mírně oponoval mladík na druhé straně stolku.
" Ano, jistě, blázen. Blázen bláznů! " zachrčel.
" Blázen ne. Spíš snílek.. "
" Naivka, " umlčel ho tvrdě a těžce se nadechl.
Seděli proti sobě, dívali se navzájem do očí a viděli v nich sami sebe.
" Co máš na svoji obhajobu, milovníku, co řekneš na konci života, snílku? Kde jsou dlouhé noci a sladké milování? Kde tvůj úspěch, kde tvé bohatství? Zapomněl jsi snad? " roztřeseným prstem ukázal na přelud, který se rozpíjel ve tmě.
" Obhajobou buď mi, že ty sám jsi neřekl dost, " slyšel ještě odpověď, než mu spadla víčka.