Někdy nenacházím slova, všechna mi přijdou fádní. Někdy mě napadne jen SKVOST.

Hmm., nevím proč, ale jakoby ta poslední sloka tam nepatřila..napřed takové lítání nad nebesy a nakonec naše omšelé schránky...tvrdý dopad...snad přímo pád :)

hele, tebe jěště neznám....pěkná...jo...superhrdinové bez citů, jenom ve svém chamtivém sobeckém světě...obyvatelé plné prázdnoty, hlavy plné konzumních reklam a nesmyslů...líbí...docela dobře zpracovaná...tak jaksi moderně, vesmírně..čekám na další :)

Wau..tak ta nemá chybu..úplně mě připoměla mých 15 let a mé plány..ty prostě létáš a vodopády se ti budou klanět a taron též :)))

No, co mám psát, že je to jedna z tvých nej ? To už nejde, to už jsem psala před chvílí, tak já napíši , že je velmi silná sdělením...co budou lidé dělat se svými city, až jim nikdo nepodá utišující lék farmacie ? Hm....ti , kdo utečou do přírody, ti možná přežijí svou nemoc citů, ti kdo zůstanou ve velkoměstech zcela určitě zblázní :)))

Noste hever na svou slepotu.., jo holka, kdyby ten hever pomohl, to by bylo fajn...lidé jsou ale slepí..a opravdu ..a slepota se nedá léčit, pokud nezačnou přemýšlet hlavami tak se prostě nevyléčí :)

Ha..tak ta je..ta se teda povedla...jedna z tvých nejlepších..fakt..doufám , že ti to nepíši pořád do všech komentů, protože bys potom měla všechny básně krásné a nejkrásnější...což by vlastně nevadilo..naopak...:)

taron: Lössenie Eruzel: Chtěla jsem původně napsat že to je experiment, nevěděla jsem jestli jde pochopit z té básničky moje pocity. Jak je vidět tak naprosto, za to díky!

.........nemůže člověk býti jen trubadůrem.

Má to tu správnou japonskou lehkost. Japonskost. Objevila jsi japonskou poezii? Nic mě neovlivnilo tak jako tahle exotická poezie. Člověka to přinutí psát trochu jemněji, myslím, že každý básník by si měl jednou za čas zažít exkurz do dějin čínské, korejské nebo japonské litaratury, aby pochopil jaký způsob nahlížení na věci kolem ještě existuje krom těch tradičních místních evropských metod.

hledám náš začátek... no jo, no...

hrozné s chlapmi ;)) ... bavila som sa :)

peknééééééé :)

všetko najlepšie, ty veľké dieťa :)

Pár jiných ..nádherných krvavých květů, snad krvavých od pláče, či bolesti...těch pár vyděděnců hledá lásku k zemi , k druhým , k sobě...a nakonec se ty květy cítí ztracené ..neví čí jsou a proč vlastně jsou...ty, já , nás, vás se pro ně stává jedno...vzdávají se ...spousta krásných květů , jiných a líbezných se vzdává a unáší je proud davu...Unavení životem odložíme své sny...ne, ne ..já nic neodklládám a nikdy neodložím...to by byla smrt...já chci žít.....krvavý květ musí , ač sražen , opět povstat a jít tím davem za svými sny, prodírej se dál, nezraď sama sebe :)

HEZKá :)

Yana: ano, nebyl to zrovna světlý den..ale..i takové jsou..ta báseň mě v podstatě přiměla ji sem dat, ale jinak bych to neudělala..poslední dny jsem optimista :) dekuji

Pro srovnaní - jedna zmych uspesnejsich hororovek


Maska

Do tmy koruny se pnou,
plujíc černou tmou,
jehličí do šera ševelotu kání,
a sovy ticha zahoukání.

Cesta má těmi stromy plyne,
světlo v jehlicích zhyne,
myšlenky mně hlavu rmoutí,
cesta stíny se kroutí.

V hávu noci,
bez pomoci,
dýchá se mi stěží,
kmen přes cestu mi leží.

Na něm tiše bolavá,
sedí divná postava.

Usednu k tomu tvoru,
doufajíc rozhovoru,
plášť šitý ze tmy,
jako když se setmí.

Tvář co na mne hledí,
když tu tak sám sedí,
tváře halí a laská,
podivná to bílá maska.

Však strachu nemám,
teď nechci být sám,
když tolik myšlenek tíživých mám,
na kmen k němu usedám.

Mlčíme,
jen ticho dlí,
na jedlích.

Hledíme před sebe,
do tmy šeré noci,
oddaní její černé moci.

Otočí se na mne bílé masky vzezření,
celé mé tělo strachem zcepení,
když tichounkým lesem,
promluví mým hlasem.

Zní do noci mého hlasu každá hláska,
promluvila – bílá maska.

Vininens viníku!

A pak zas nic,
odvrátic ode mne líc,
vítr opírá se dravý,
do pláště té postavy.

Hledí před sebe,
až mne z ní zebe,
pohled do tmy trčí,
sedí si a mlčí.

Nic jsem neprovedl,
proč sem jsem sedl,
jsem bez hříchu ni viny,
možná trochu líný.

Pomalu se otočí,
oči bez očí,
a do ticha zní tu zas,
z jejich úst můj hlas.

Jak černá páska,
promlouvá bílá maska

Vininens viníku!

A nic víc,
odvrátíc ode mne líc,
němá jako prve,
však ve mě nedořezal by se krve.

Nechtěl jsem, býti stínem,
nemám hřích, jsem nevinen!
a jestli jsem si něčím jistý,
jsem ve své mysli čistý.

Rozhořčen  vyskočím,
JSEM nevinen! - dím,
vzteky bez sebe rudý,
nevím kam a kudy.

Děsivě se postava vstyčí,
její prázdný pohled mne ničí,
děsivě se nade mnou tyčí,
a mým hlasem na mě křičí:

jak mrtvá v srdci láska,
promouvá bílá maska...

VINENS VINÍKU!
VINENS VINÍKU!
VINENS VINÍKU!

Jak údery kladiva,
maska se dívá,
srdce bolestně buší,
trhá mi to duši.

Nemohu se nadechnout,
nemohu se hnout,
padám vysílen jsem,
na chladnou zem.

Tělo mrtvé, tělo bez duše,
leží tak bezduše...
Prohrál vinu života vsázku,
odhodíc svou bílou masku.

rozmetáno slůvko ty...červená, žlutá, modrá, zelená, fialová...také cítím různorodost nálad, líbí se mi

tak ta se hodí k těm mým aktuálním básním...myslím atmosférou. Obraz je krásný, znám, mám moc ráda