moc stará věc, která se mi poslední dobou tak nějak vrací, tvůrčí proces byl podoben porodu minimálně paterčat, ale nějakým způsobem to muselo ven - třebaže s šišatýma hlavičkama:)

Vzpomínka na noc/ráno/dopoledne mimo realitu v Hradišti, konkrétně na člověka, který jest živoucím důkazem toho, že sny někdy ožijí. A na všechny ty úžasný voloviny, co jsme prováděly s Evičkou. Díky!

tohle je snad moje první báseň...

miluju zimu..

.....co si myslí, že mají patent na ten "správný "život ....

hnus a krása k sobě mají zatraceně blízko, až splývají...

Taky jedna starší z literu ...

...co nemá žádný pravidla

Doufám, že to ohromný štěstí, nadšení a naděje z písničky Ocean od Johna Butlera, se mi aspoň trošku podařilo přenésti do téhle básničky

nezaslouží si asi ani název...vlastně ani anotaci...je to jen vzpomínka na nedávnou páteční noc...

...pár veršíků o pocitu poety...

Veselá báseň:-)