Další archivní - z 12.6.2008 - to jsem prvně, a doufám, že taky naposled stáhla celkem sama doma celou flašku vína - takového jsem měla velikého splína - jinak razím heslo, když už člověk pije, tak nesmí pít sám ...

..

Když naděje odplouvá... (Pozn. V r. 2016 byla poupravena.)

12.3.2007 ... občas narazím na nějakou svoji básničku o které ani netuším že jsem ji napsal ... tohle je jedna z těch pozapomenutých ...

archivnější než archivní - 17.04.2009 - původní anotace: není nic, i tenhle smutek se mi jenom zdá ...

Komu? Uvidíte...

Včerejší noc jsem asi moc přemýšlela...nad smutným osudem některých žen, co znám...;(...Muži by jim měli stát po boku...ale nestojí...bohužel...

...Čas se děsně vleče...( ve zkratce)

Nečekejte něžnou poezii o mateřství, ale to nejtemnější, co v sobě žena-matka může objevit, i když stále jedná z lásky, laskavosti a nesobeckosti. Báseň je surová, upřímná. Žádná pohádka. Psáno pro všechny ženy, které byly matkami jen na chvíli, nebo navždycky, ale potichu. I pro všechny ostatní, aby mohli lépe pochopit. Uvidíte sami, co ve vás zanechá.

vlastně to není ani smutná báseň, ale nevěděl jsem kam s ní: ) o smutku, na kterém přese všechno shledávám něco krásného

.. jsou to přesně tři roky, co jsi mě opustil, ale já nezapomenu, nikdy.

Tak me uz dostali, zavreli me do psychiatricky nemocnice. Vkladam tedy verse z blazince.

Nejsem si jistá kategorií, ale snad se bude báseň i tak líbit...