Včerejší noc jsem asi moc přemýšlela...nad smutným osudem některých žen, co znám...;(...Muži by jim měli stát po boku...ale nestojí...bohužel...

...takhle to nepůjde dál...;( člověk si musí umět odpočinout...i od toho, co má moc rád...děkuji Vám pane Hrabě...Vy jste mě toho hodně naučil...* a taky děkuji všem za podporu...mám Vás ráda...*

Bolest se rodí hluboko v srdci a zrdcadlí se v očích...přilétněte havrani...ať tu mou nikdo neuvidí... /spontální básnička...emoce si dělají co chtějí...ale naštěstí budou mít jen jepičí život/...*

Pocity ze sobotního dne...každé vzkříšení stojí kapku bolesti, když se duše vrací z očistce zpátky do svého těla...

..

Jednou o půl třetí ráno...Člověk ani nemusí bejt opilej, aby si připadal takhle zvláštně...

ve smutku psaná.. asi nesrozumitelná.. ale bolelo to:(

Jsem přece anděl.. aauu! A tys šlápl mi na křídla..

Zavřený oči a marná snaha odříznout olovený víčka... A dlouhý čekání na chvíli, kdy dohoří vám svíčka... Pan Mandrake mi zas dělá společnost...

Nevím jestli smutná, každopádně sem jí sem vůbec nechtěla dávat :D... Má to být text k písničce ( posuďte sami :) )...Mám teď pořád sklony psát k realitě, ale toho si moc nevšímejte :D..

tak už je konečně i s obrázkem...

/"co budeš dělat po válce? Myslím - kromě toho, že budeš mou ženou?"/

Lži, průšvihy s tím spojené, pravdy na dně sklenky...

Nečekám, že to pochopíte.. Prostě jsem se potřeboval "vypsat". Je to hlavně o pocitech no...

vrácena...