Cesta vzhůru

Nemůžu spát, přesto oči se mi klíží,
nevnímám, kdo se ze tmy plíží...
... Se zdí se objímám,
celý svět se se mnou točí, ale koho to zajímá?

Po podlaze rozlitá sbírám se do sklenice,
ve tmě vidím cizí zřítelnice,
neznámou postavu, spoře oděnou,
strachem křičím - déšť je mi ozvěnou.

Padám, vstávám, slabost marně zastírám,
šílím, ale sama pro sebe předstírám,
že všechno je v nejlepším pořádku.
Tisíckrát čtu tuhle zpověď bez řádků.

Měsíc šeptá mi, abych k němu vzhlídla,
že ukáže mi ráj, že daruje mi křídla.

Svítá...
Jako had bolestí se zmítám,
vím, žalostný pohled skýtám..

Slyším vzdálené hučení vlaku,
co odveze mě vzhůru do oblaků,
vrátil se, vrátil, jako věrný pes
a teď pojedu jím do nebes...