Modro Zelený letní den

Modro-zelený letní den

Ahoj všem.

Jmenuji se Kateřina a letos v únoru jsem oslavila šedesáté narozeniny. Dnes je neděle devatenáctého července. Sešla se celá moje rodina u nás na zahradě. Syn s rodinou, dcera s rodinou a samozřejmě naše milovaná vnoučata. S manželem Petrem jsme spolu už třicet šest let. Máme krásný vztah a jsem šťastná, že i po tolika letech mohu říct, že jsem nikdy nelitovala toho, že jsem svůj život prožila právě po jeho boku. V týdnu máme třicáté sedmé výročí našeho seznámení. Naše rodinné setkání se tak nakonec nenápadně proměnilo v malou oslavu naší lásky.

Je večer. Všichni už odjeli a Petr šel do sprchy. Byl to báječný den. Mám taková setkání moc ráda. Sedím pod starou jabloní u uhasínajícího ohně. Vzduch je nasáklý vůní kouře a opečených buřtů. V dlaních svírám sklenku vína a kolem žaludku mám takový ten zvláštní šimravý pocit.

Ráda bych se s vámi podělila o jeden svůj letní den, který se stal před čtyřiceti lety, právě devatenáctého července. Den, na který jsem nikdy nezapomněla.

Bylo mi dvacet. Bydlela jsem stále s rodiči v Praze a měla za sebou první ročník na medicíně. Jediné, co jsem věděla jistě, bylo, že chci být kardiochiruržkou. Jinak mi svět ležel u nohou a, jak by to dnes řekli mladí, byl prostě free. Vůbec jsem netušila, že jeden prázdninový den mi zůstane v srdci celý život.

Psal se rok 1986. Sobota devatenáctého července. S kamarádkami Soňou a Lenkou jsme brzy ráno vyrazily z Prahy na několikadenní vandr do jižních Čech. Chtěly jsme na pár dní zmizet z města, nadechnout se lesa a mít pocit, že svět patří jen nám. Poznaly jsme se hned na začátku prvního ročníku na medicíně. Byly jsme každá jiná, ale od prvního dne jsme držely při sobě. Z kamarádství se stalo přátelství, které přetrvalo celý život. Dodnes se pravidelně scházíme a Lenka dokonce pracuje se mnou v motolské nemocnici.

Jely jsme mojí starou škodovkou, kterou jsem dostala k osmnáctým narozeninám. Do kufru jsme naházely stan, spacáky, pár věcí na převlečení, něco k jídlu, víno z Moravy a bez dlouhého plánování vyrazily na jih. Praha zmizela za kopci a naším prvním cílem byl autokemp Milavy, rybník schovaný mezi hlubokými lesy někde na půli cesty mezi Blatnou a Pískem.

Když jsme přijely, slunce už stálo vysoko. Ve vzduchu voněla pryskyřice, tráva a rozpálené jehličí. Bylo to jedno z těch letních dopolední, kdy má člověk pocit, že prázdniny nikdy neskončí. Tehdy jsem ještě netušila, že za několik hodin potkám člověka, který mi udělá na srdci svůj otisk na celý zbytek života. Takový ten, který někdy bolí a jindy zase hřeje. A když si na něj vzpomenu ještě za čtyřicet let, mám úplně stejné šimrání kolem žaludku jako tehdy.

Prostředí bylo obyčejné. Rybník s malou pláží, louka se stany, všude okolo lesy, kiosek se zahrádkou. Právě proto to bylo krásné. Postavily jsme stan, rozbalily spacáky a v kiosku si daly párky s hořčicí a čerstvým rohlíkem. Po několika hodinách cesty chutnaly jako jídlo z nejlepší restaurace na světě.

Pak už jsme na nic nečekaly. Převlékly jsme se do plavek a rozběhly se k vodě. První ponoření bylo nádherné. Chladná voda smyla únavu z cesty a já si připadala, jako bych ze sebe spolu s ní spláchla i všechny starosti. Několikrát jsme přeplavaly kus rybníka, dováděly jako malé holky a nakonec se natáhly na deky, aby nás osušilo slunce.

Ležela jsem se zavřenýma očima, když se najednou ozval veselý mužský hlas.

„Čau, holky! Kde jste se tady vzaly? Vždyť ráno jste tu ještě nebyly!“

Otevřela jsem oči.

Před námi stáli čtyři kluci. Opálení, rozesmátí a stejně staří jako my. Jeden z nich mě zaujal hned na první pohled. Neumím vysvětlit proč. Nebyl nejvyšší. Ani nejhlasitější. Jen se na mě usmál. A ten úsměv mi na malou chvilku úplně rozhodil myšlenky. Měl nádherné modré oči.

Kdyby mi tehdy někdo řekl, že si právě tenhle úsměv budu pamatovat ještě za čtyřicet let…

Jen bych se zasmála.

Ten, který nás oslovil jako první, se okamžitě začal zajímat o Lenku. Ta byla vždycky naše kráska. Kluci se za ní otáčeli všude, kam přišla, a ona uměla koketovat s lehkostí, která jí byla vlastní. Druhý působil trochu jako drsňák. Nebyl mi moc sympatický.

„Tak co, kočky, jdeme do vody?“ mávl na nás.

Soňa se jen uchechtla. To byla zase naše pohodářka. Tu jen tak něco nerozhodilo.

„Mně se nechce. Jděte napřed.“

Převalila se na břicho a zavřela oči.

Ten čtvrtý byl ze všech nejtišší. Moc nemluvil, a tak jsem si o něm tenkrát nestihla udělat obrázek. Později jsem ale zjistila, že je to vlastně moc fajn kluk. No a já? Byla jsem taková ta hubená holka s malými prsy a rozcuchanými vlasy. Nikdy jsem si nepřipadala moc hezká. Jedno mi ale příroda přece jen nadělila. Mám hodně výrazné zelené oči. Táta mi vždycky říkával, že jsou jako dva smaragdy, které by se daly zasadit do šperku.

A pak se ten kluk s modrýma očima znovu usmál.

„Ahoj, Krásnoočko.“

Natáhl ke mně ruku.

„Půjdeme?“

A řeknu vám... Dodnes nevím, jak se to stalo. Jen si pamatuji, že jsem za okamžik držela jeho ruku a společně jsme šli do vody. Plavali jsme spolu daleko na rybník. Několikrát jsme se při plavání dotkli těly. Vůbec mi to nevadilo. Naopak. Bylo to moc příjemné. Povídali jsme si a smáli se. Představili jsme se. Jmenoval se Míra. Pak jsme jen tak stáli na místě a šlapali vodu. Dívali jsme se do očí a drželi se za ruce. A i když byla voda teplá jako kafe, já měla po celém těle husí kůži.

Když jsme plavali zpátky ke břehu, udělala jsem najednou něco tak spontánního, že dodnes nevím proč. Stalo se to strašně rychle. Dnes už to chápu. Ale tenkrát vůbec. Plavala jsem vedle Míry a najednou jsem ho vzala za ramena a potopila pod hladinu. Nečekal to, takže se nestihl ani bránit, ale stačil mě chytit za ruku a stáhl mě s sebou. Když jsme se vynořili, dotkli jsme se tvářemi a málem se políbili.

Míra se okamžitě odtáhl.

„Promiň.“

Byl celý v rozpacích. Byl tak roztomilý.

Celý den byl moc fajn. Všichni jsme se rychle dali dohromady. Lenka hrála svou roli nedobytné krásky, která ale vždycky nechává nějakou naději. Soňa byla ten typ člověka, který všechny táhl a bavil. Nakonec si s tím drsňákem docela rozuměla. Ten čtvrtý kluk se během dne nějak vytratil. A já? Já jsem si s Mírou užívala prázdniny. Léto. Svobodu. Šli jsme spolu obejít celý kemp, abychom viděli, co všechno tady mají. Byla to moc hezká procházka. Když jsme odcházeli, za ruce jsme se ještě nedrželi. Když jsme se vraceli, už ano. Vlastně ani nevím, kdy se to stalo. A ani jsem si nevšimla, jak rychle ten den utíká. Povídali jsme si hodně. Smáli jsme se spolu. Občas jsme se jen tak náhodou dotkli rameny nebo boky. Jasně, že to nebyly náhody. Míra měl moc hezkou sportovní postavu. Říkal, že od dětství dělá lehkou atletiku. Na konci srpna mu bude devatenáct a na podzim rukuje na vojnu. Po vojně chce na vysokou. Už ani nevím kam. Nějaký technický obor.

Najednou bylo pozdní odpoledne a slunce pomalu klouzalo po obloze jako kapka medu po skle směrem k západu. Ještě jsme všichni naposledy skočili do vody a nakonec z toho byla pořádná vodní válka. Dlouho jsem se tak nepobavila. Kluci nás pozvali na večer k ohni.

Zabalili jsme deky a šli ke stanům. Kluci měli každý svůj malý, taková ta maskovaná vojenská áčka. My jsme měly stan docela daleko od nich, a pak už jsme šly samy. Ten drsňák, Michal myslím, plácl Soňu po zadku.

„Tak holky, za chvilku vás čekáme. My zatím rozděláme oheň.“

Soňa se otočila a vrazila mu facku. Ale smála se u toho.

„Hele! Nesahat! Soukromý majetek.“

Lenka se začala smát tak, až si musela sednout na zem. Michal na tu facku zareagoval úplně nečekaně. Vzal Soňu za bradu a vrazil jí pusu se slovy:

„Hele. Ty jsi ale roztomilá, když se zlobíš.“

Soňa chvíli jen zírala s otevřenou pusou. Pak řekla větu, kterou uměla jen ona. Zvedla ukazováček.

„Nemysli si, ty drzoune, že ti tohle projde. Počkej, až se vrátím, tak něco uvidíš.“

Michal se jen usmál.

„Pospíchej, zlato. Už se moc těším.“

Tihle dva si prostě sedli. Celý den se pošťuchovali a nedali si pokoj. Naše Lenka, to byl prostě mazlík. Pusinka. A ještě jedna. A papapa. Loučila se se svým nápadníkem, jako bychom odcházely na druhou stranu světa.

Když jsme došly ke stanu, zalezly jsme dovnitř. Musely jsme rychle probrat kluky, protože pak už by to nešlo. Když jsme kluky zdrbly, převlékly jsme se, vzaly pár lahví vína, které jsme si přivezly, a šly zpátky za kluky.

Oheň už krásně hořel a objevil se i ten čtvrtý kluk. Kluci měli připravené lahvové pivo, buřty, hořčici a pečivo. Úplná hostina po celém dni. Až potom jsem si vlastně uvědomila, že jsem skoro celý den nic nejedla.

Večer u ohně plynul tak nenápadně, že jsem si vůbec nevšimla, kdy se setmělo. Ten tichý kluk vzal kytaru a tak nádherně hrál a zpíval. Potom nám chvíli vyprávěl vtipy. Byl výborný vypravěč. Smála jsem se tak, že jsem se málem počůrala. S přibývajícím vínem a pivem se pomalu uvolňovala atmosféra i zábrany.

Soňa s drsňákem se líbali tak, že se málem spolkli navzájem. Lenka seděla těsně přitulená ke svému nápadníkovi. Občas ji pohladil po vlasech, políbil a občas jeho ruka zmizela tam, kde už není slušné o tom psát. Lenka se jen usmívala.

Já s Mírou jsme seděli vedle sebe, drželi se za ruce a zírali do ohně. Pak jsme si lehli vedle sebe na záda a pozorovali vesmír. Také jsme se líbali a můžu vám říct, že Míra byl moc něžný. Bylo mi tak dobře, že jsem si přála jediné. Aby se ten večer zachytil do časové smyčky.

Najednou bylo po půlnoci. Ten kluk, co hrál na kytaru, se zvedl.

„Mějte se. Já už jsem hotovej a jdu spát. Dobrou noc a díky za pěkný večer.“

Pak zmizel a jako by s ním zmizel i celý den.

Lenka samozřejmě opět zahrála svou divadelní roli. Najednou dala svému nápadníkovi facku.

„Hele! Tohle už je moc, frajere. Nejsem žádná panenka na hraní. Vždyť tě vůbec neznám.“

Než se frajer probral, Lenka už kráčela směrem k našemu stanu.

„Mějte se, kluci.“

Soňa si stoupla.

„Já už taky půjdu spát. Jsem unavená a toho vína jsem taky vypila asi trochu víc. Tak čau zítra.“

Pomalu se vydala za Lenkou.

My jsme se na sebe s Mírou podívali. On mě pohladil po tváři.

„Už taky půjdeš?“

Chvíli jsem mlčela, protože jsem fakt nechtěla odejít.

Najednou holky začaly křičet na celý kemp.

„Nó ták! Káčo! Tak už pojď taky chrnět! Haló! Haló!“

Dala jsem Mírovi pusu na tvář.

„Promiň, ale musím už jít, nebo ty střeva vzbudí celej kemp.“

Zvedla jsem se a šla. On mě ještě chytil za ruku.

„Měj se, Krásnoočko... a díky za krásný den.“

„Tobě taky, Atlete. Měj se.“

Když jsem odcházela, ještě několikrát jsem se otočila, než nakonec zmizel ve tmě.

Dohnala jsem holky a pomalu jsme se couraly k našemu stanu. Sotva jsme zalezly dovnitř, holky okamžitě usnuly. Jako když je vypneš. Ani se neobtěžovaly svléknout nebo zout boty. Já jsem se svlékla a zalezla do spacáku. Vůbec jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se jako párek na grilu. Pak jsem chvíli seděla. Pak zase ležela na zádech. Pak na břiše. Nic. Pořád mi v hlavě ležel Míra. Jak byl celý den pozorný, slušný, měl respekt, nikam nic netlačil. No a ty jeho oči? Už mám zase husí kůži.

Asi po hodině jsem vylezla ze spacáku. Natáhla jsem si šortky, mikinu a sandály. Chvíli jsem jen tak stála před stanem a najednou se přistihla, že jdu pomalu směrem k němu.

Sakra! Holka!? Co blbneš? Co když tě odmítne a ty vlastně pokazíš celý ten krásný den a uděláš ze sebe pěknou blbku?

V půlce cesty jsem se otočila a šla zpátky. Pak zase za ním. Zpátky. Za ním... A najednou jsem stála před jeho stanem. Slyšela jsem, jak spí a přitom klidně oddechuje. Srdce mi tlouklo tak, že mi málem rozlámalo žebra. Klekla jsem si a nakoukla dovnitř. Byl zachumlaný jen v dece a pod hlavou měl stočenou mikinu. Vypadal tak roztomile. Najednou ani nevím jak a já už ležela vedle něj a dívala se, jak spí.

Otevřel oči a malinko se lekl. Usmál se.

„Co tady děláš, Krásnoočko?“

Myslela jsem, že se propadnu hanbou. Řekla jsem první, co mi přišlo na jazyk.

„No... já... já... Prostě tady jsem. Vadí ti to?“

V tu chvíli bych si nejradši nafackovala.

A víš co? On neřekl vůbec nic. Pohladil mě po vlasech a zastrčil mi je za ucho. Nadzvedl deku. A dál vlastně nemusel říkat nic. Zalezla jsem si k němu pod deku.

Tu noc jsme se milovali. Dlouho. Něžně. Nikdo nikam nespěchal. Vedle něj jsem poprvé pochopila, jaký je rozdíl mezi tím se s někým vyspat a s někým se opravdu milovat. Nemusela jsem nic dokazovat. Nemusela jsem být krásnější, chytřejší ani odvážnější. Byla jsem prostě jen já. A on.

Když jsem nad ránem usínala v jeho náručí, měla jsem zvláštní pocit, že jsem něco získala a zároveň něco ztrácím. Nikdy už jsem nezažila úplně stejný pocit jako tehdy.

Holky mě ráno hledaly a nakonec mě našly podle sandálů, které jsem nechala před Mírovým stanem. Soňa samozřejmě strčila hlavu dovnitř a ani se neobtěžovala zaklepat.

„Tak hele, ty zrádkyně. Celej večer děláš stydlivku a pak tě tady najdu s tím fešákem pod dekou.“

Přitom na Míru mrkla. Ten raději nic neříkal, protože Soňu za včerejšek poznal alespoň natolik, že dobře věděl, že nemá smysl jí odporovat.

Soňa mě začala tahat za nohy ven ze stanu.

„Tak konec zábavy. Vstávat a cvičit!“

Deka se sesunula a ona v tu chvíli ztuhla.

„Ježíš... Pardóóón... Tak dobře. Beru zpátečku.“

Zakryla si oči dlaněmi, ale mezi prsty stejně koukala.

„Kačko, prosím tě... až se tady dosmějete, tak se vyhrab. Balíme. Za chvíli odjíždíme.“

Soňa zmizela stejně rychle, jako se objevila. Znovu jsme se spolu zavrtali pod deku. Moje hlava spočinula na jeho hrudi a ruku jsem si položila přes jeho břicho. Poslouchala jsem jeho srdce a přemýšlela o tom, že jsou to asi poslední chvíle spolu. Nic jsme neříkali. Jenom žili.

Najednou ze mě vypadla otázka. Jen tak spontánně. Vůbec jsem nad ní nepřemýšlela.

„Máš holku?“

Vzápětí jsem si znovu připadala jako trapná zvědavka a hned jsem se to snažila nějak zachránit.

„Promiň. Nic mi do toho není.“

(Sakra! Nejdřív se s ním vyspím a pak se ptám, jestli má holku. Ne... vlastně to vědět nechci. Nebo možná ano. Sama nevím.)

Pohladil mě po zádech a odkašlal si.

„Nemusíš se omlouvat...“

A dlouhé ticho.

Zvedla jsem hlavu.

„A dál?“

Nic. Ticho.

(Proč nic neříká? Prosím... řekni něco. Řekni, že žádnou nemáš. Nebo že jste se rozešli. Nebo cokoliv... Nemlč.)

(Tak on někoho má. Bože... co jsem to udělala? Já jsem se s ním milovala... a on má holku?)

Sedla jsem si a začala se oblékat.

„Takže máš holku! Proč jsi se mnou teda spal!? Proč jsi to dovolil? Proč? Proč?“

Otočila jsem se a začala ho bouchat do hrudi. Nejdřív silně a postupně údery slábly, až mi ruce spadly dolů a já se rozbrečela. Byla jsem naštvaná na něj, na sebe i na celý svět. On se vůbec nebránil. Nakonec mě chytil za ruce a lehce mi zvedl bradu. Naše pohledy se potkaly. Snažila jsem se vyprostit, ale držel mě pevně. Trochu jsme se přetahovali.

„Pusť mě, prosím, to bolí.“

Hned mě pustil.

„Promiň. To jsem nechtěl.“

Podívala jsem se mu znovu do očí.

„Tak jak je to tedy!?“

Naše pohledy byly stále zamčené do sebe. Ještě chvíli mlčel a pak se usmál. Myslela jsem, že ho v tu chvíli chci zabít. Nadechl se a řekl něco, co mě úplně vykolejilo.

„Myslíš, že to zvládneš?“

Obrátila jsem oči v sloup.

„Co to má znamenat?“

„Nó... jenom se chci ujistit, že už vnímáš.“

Nasadila jsem vážnou tvář.

„Jasně. Ale už prosím tě mluv. Proč pořád mlčíš?“

„Přemýšlím.“

„Cože? A nad čím? Ty nevíš, jestli máš holku, nebo ne?“

„No, to jsi trefila přesně. Nevím.“

Měla jsem na sobě jen dlouhou mikinu a jinak nic. Chtěla jsem odejít. Odstrčila jsem ho se slovy:

„Tak tohle už nedávám!“

Začala jsem hledat šortky a kalhotky. Šortky jsem našla, ale kalhotky prostě zmizely. On mě jen sledoval a zřejmě se dobře bavil.

„Co to děláš, Krásnoočko?“

„Jdu pryč! Jdu pryč! Kde mám kalhotky?“

Nasoukala jsem se do šortek tak rychle, že bych určitě vyhrála závod v oblékání. Lezla jsem po kolenou pozadu ze stanu.

„Čau, Atlete... a díky za krásný...“

Slova se mi zadrhla v krku jako drátěnka.

„Díky za hezký den. Měj se.“

On mě chytil za ruku a stáhl zpátky do stanu. Přistála jsem na jeho hrudníku a naše obličeje se dotkly.

„Kate. Co blbneš?“

„Co myslíš? Prostě odcházím.“

„Proč? Vždyť já jsem...“

Položila jsem mu dlaň na ústa.

„Nic neříkej.“

Sedla jsem si a nebyla schopná se vzpamatovat. Znovu jsem se na něj podívala.

„Dobře. Tak už konečně něco řekni.“

Vzal mě za ruku a nadechl se.

„Víš... já... já... no...“

Čekala jsem na popravu našeho krásného dne.

„Já jsem celou dobu přemýšlel, jak to říct.“

„Co říct?“

„Říkala jsi, že je ti se mnou krásně. Jsem rád, že to cítíš stejně jako já. A po tom, co jsme spolu prožili, si myslím, že moje holka jsi ty.“

Najednou bylo ve stanu horko jako v peci a já se chtěla propadnout do země. Vzala jsem deku a hodila si ji přes hlavu.

Zpod té deky jsem řekla jen tři slova.

„Já tady nejsem.“

(Cítila jsem, že jsem rudá. A to úplně všude. Určitě si o mně myslí, že jsem hysterická ženská, která vůbec neví, která bije. Já tady předvedu hysterák a on zatím přemýšlí nad tím, jestli ho mám ráda.)

A víš, co pak udělal?

Vzal tu deku a hodil si ji přes hlavu taky.

„Já tady taky nejsem.“

Chvíli bylo ticho.

A pak jsme oba vybuchli smíchy.

V ten okamžik se se mnou celý vesmír zhoupnul a já věděla, že jsem do toho spadla naplno.

Smích se pomalu rozpustil do ztracena a nastalo ticho. Takové to, které vám připomene, že svět kolem vás nepřestal existovat. Stáhli jsme ze sebe deku a realita udeřila plnou silou. Od včerejšího rána jsem se poprvé podívala na hodinky. Podívali jsme se na sebe a naše modrozelené pohledy jako by zamrzly jeden v druhém. Opřeli jsme se čely o sebe a naše prsty se propletly. To ticho bylo jako za trest. Taková daň, kterou si život vybírá, když ti dá něco krásného. Ani jeden z nás si netroufl něco říct. Všechna slova by jen přiblížila nevyhnutelné.

Pak jsme oba najednou řekli:

„A co bude...“

...a zase to ticho. Takové, až slyšíte svoje srdce. Ten okamžik byl jako rtuť. Když do ní cvrnknete, rozsype se na milion malinkatých kuliček.

Políbila jsem ho na tvář a zašeptala mu do ucha:

„A co bude dál?“

Naše ruce se sevřely tak silně, až nám zbělely klouby. Míra se nadechl.

„Vyměníme si adresy? Napíšu ti.“

Udělali jsme to. To ráno jsem ho viděla naposledy. Žádný dopis nikdy nepřišel a já jsem nikdy žádný neposlala.

Tak tady dnes sedím pod starou jabloní a koukám do uhasínajícího ohně se sklenkou vína v ruce. Vítr mi žene kouř do očí a já v nich mám slzy štěstí i smutku zároveň. Ten den mám hluboko v srdci a pokaždé, když si na něj vzpomenu, na malou chvíli se znovu stanu tou dvacetiletou holkou se smaragdovýma očima. A někde hluboko ve mně se zase na okamžik potkají modrá se zelenou.