Jak jinak ...můj vnitřní prožitek ...

Prostě někdy je člověku neveselo.

Jeden starší kousek. Tohle jsem napsala dva dny po Havlově smrti a vybavilo se mi, když jsem dnes četla, jak pokračuje plivání z Hradu na Peroutku. Asi není potřeba nijak aktualizovat, základní myšlenka je stejná a bohužel stále stejně platná.

Když to maso tak pěkně pejskům voní.

Jen výkřik do tmy a do ticha, co musel ven... Nic víc, nic míň...

taková malá stížnost

Čtyři stěny, moře času a žádný život...

Iterum pro absolutorium.

Starší báseň, ale včera mi celý den zněla v hlavě jako mantra - a pomáhala mi projít skrz včerejší "malou temnou noc duše"... děkuju :-)

Variace na sonet.

I když je vše tak, jak má být, stejně někdy myslí prolétne ono "a co kdyby..." Je v ní skryto vícero úvah, ponechávám na čtenářích, co v ní objeví...

Inspirováno jedním příběhem, který kolem mě proplul...

Nečekejte něžnou poezii o mateřství, ale to nejtemnější, co v sobě žena-matka může objevit, i když stále jedná z lásky, laskavosti a nesobeckosti. Báseň je surová, upřímná. Žádná pohádka. Psáno pro všechny ženy, které byly matkami jen na chvíli, nebo navždycky, ale potichu. I pro všechny ostatní, aby mohli lépe pochopit. Uvidíte sami, co ve vás zanechá.