Růženec

Když ticho padá na kolena
a noc se sklání nad oltář,
má duše zůstává tak němá,
jak obraz, který ztratil tvář.

V prázdných zdech se ozývá
hlas, který neumím už znát,
a každá modlitba se zdá
být příliš slabá na můj pád.

Já hledám světlo mezi stíny,
však stíny rostou kolem mě,
a z toho, co jsem kdysi míval,
už nic známého nepoznávám.

Snad víš, proč srdce tolik bolí,
proč už ani víra nestačí,
proč člověk, který touží po míru,
nakonec sám se sebou vždy válčí.

A jestli kříž má smysl nést,
pak řekni mi, kde hledat sílu,
když místo ráje, místo cest
se znovu vracím do svého stínu.

Do ticha svého volám,
i když už sílu nemám
Dals za mě život, Bože,
proč stále bodají mě nože?