Už to mám dlouho rozepsané,toto zamyšlení,tak ho sem dám,ať mám "klid":-)

Asi jediný sonet, ktorý som "vysypal z rukávu" na jedno posedenie. Je dosť možné, že ho časom trochu prerobím...

Zde anotace není zapotřebí, je totiž obsažena již v názvu básně.

„Quomodo cecidisti de caelo Lucifer qui mane oriebaris corruisti in terram qui vulnerabas gentes" - „Jak jsi spadl z nebe, Jitřenko, který jsi zrána vycházel, pospíšils k zemi, ty, jenž jsi zraňoval národy!” Zrada nejmilovanějšího nejvíc bolí...a křivda srdce zatvrdí. Navěky věkův...

z Věry mám vzpěru, má jméno v téru a já ho tak žeru

víra a její vnucování...

..hříchy? ..

Když jsem ji psal honilo se mi hlavou jak cesta naší ulicí zdánlivě připomíná životní pouť... Od radostných setkání s lidmi až po hovna či kaluže do kterých naší vinou šlápneme. A konečně jsou tu lampy, kterých si většina všímá jen když nesvítí. Jinak je moje první, tak budu moc rád za kritiku)

:-(

Věřím,snad jednou někdy to tak bude

Stále Vracející se vnitřní konfrontace... psáno před třemi lety...

Bezpodmínečná láska...