Kolo štěstí

Pamatuju si dobře první den na střední škole.
Přišel jsem tam ve fleecové mikině,
černých manšestrákách a s brýlema.
Věděl jsem, kdo je Harry Potter, Eminem
a co je Městečko South Park.
Znal jsem fotosyntézu, slepou mapu Evropy,
tušil jsem, co je sex
a z časopisu Bravo jsem měl vystřižený návod,
jak najít bod G.

Co jsem nevěděl bylo,
že v roce 2004 se ponožky nenosí
vytažené nad kotníky.

Ty mě společensky potápěly,
ale nechal jsem si poradit.
Naučil se.
Okoukal.

Nízké ponožky v létě, vyšší značkové v zimě.
K tomu kulichy s kšiltem,
mikinu se zipem, kraťasy místo kapsáčů.
Rifle mírně do zvonu,
pak zase užší.
Pak úplně úzké,
aby ti obeply lýtka.

Pak svetry bez zipu,
trička bez motivu,
lepší materiály,
volné střihy,
volné víkendy,
volný alkohol,
volné mravy.

Roky letí a trendy taky.
Svět se řítí nekompromisní rychlostí dopředu
a planeta se točí
jako kolo štěstí.
Úspěch, úzkost, únava, úpadek, urovnání,
umírněnost na umření.
Ustrnutí.
U prdele je světu svět.

Jednoho večera po třetím pivu
se objeví nádherná holka.
Vzpomenu si na všechny rady z Instagramu
a odhodlám se ji sebevědomě oslovit.
„Sorry, přítel je akorát na záchodě.“
Přítel přichází a má fleecovou mikinu
a bílý ponožky vytažený na lýtka

Kolo štěstí se zastavilo
a ponožky ukázaly,
že jsem zase o pár políček
vedle.