Zase další smutná, nějak se mi poslední dobou nedaří být optimistka ve psaní, ale ono to zase přijde. Snad vás tou básní příliš nezklamu. :) A asi pro všechny, kteří už nás opustili a vydali se jinou cestou.

Trošku jsem se snažila popsat mé myšlenkové pochody, je to složité, co vše se v mém životě stalo. Možná někdy příště :)

Tahle je pro tebe tati... Vím, že to máš těžké (říkej si co chceš) , ale já to chápu. Tahle je pro tebe. Protože s tebou bydlím a i když máš občas své nálady (a já časté zarachy) mám tě ráda. Pro mě jsi ten nejdůležitější muž v mém životě. Asi občas vyvádím skopičiny, ale jsem v pubertě - odpusť... Vždyť víš, jak moc tě mám ráda a jak tě potřebuji....

Konec devítky... Najednou se zastavím a zamyslím se... Proč jen to uteklo tak strašně rychle?

Jen pokus vyjádřit své pocity z toho, jak moc mi chybí dům mého dětství, protože to už je dávno pryč...

...Býval všemi obdivovaným umělcem, jednou prozřel na svět, pak přestalo se dařit... A upadl v zapomnění...Jednomu mému známému...

Je to můj první pokus o volný rým. Nevím, jak moc se mi to povedlo. Předem děkuji za přečtení a za komentáře.

Oklamán svědomím...

...ať si z toho každý vezme co chce...

Po kritikách na rytmus, neoriginalitu rýmů apod. jsem zkusila volný rým.

Výkřiky bolesti ukryté mezi čtyřmi stěnami domu hrůzy. Kolikpak je na světě takovýchto domů....... A zdalipak někdy slunce prozáří zmrzlé to tváře v nich ukryté......

Já se prostě nemůžu soustředit na nic jiného, dokud nebudu vědět, že to nepominulo, že je to jinak... :(