Výkřiky století

Zahlédla jsem muže,
snad staršího než čas,
kde lidé chodili
s rukama v kapsách.

Jen tam stál,
sám,
jako vzpomínka
a po tvářích se mu kutálely
velké hořké slzy.

Já viděla mu do hlavy,
na myšlenky,
na vzpomínky
a rozmazané kroky
po údech věčnosti.

Vím, že stával mezi těly,
v rukou zbraň
a v ústech prach,
nad sebou krvavé nebe.

Že stával mezi mrtvými,
na tváři střípky
promarněných snů,
tichých nadějí
a zdušených výkřiků.

Že vzpomínal na sebe,
jak stával doma sám,
kde s rodinou ty krásné chvíle
prožíval
-nebyl ztracený.

Teď jsou jeho oči
tak prázdné,
pusté,
bez bělma,
jen oknem do duše,
která se dávno
někde ztratila...

V ústech zůstával prach
a výkřiky století
z promlčených tajů,
kdy stál sám,
nad těly mrtvých mužů,
s myšlenkou
na jejich rodiny...

Kdy stál sám,
ztracený v útrobách
času a doufal,
že s dalším dnem
přijde slunce
a očistí
jeho černou duši...