... opäť jeden životný paradox - už ma ich postretlo pomerne dosť...

to jsem jel takhle zas vlakem...

Jak někdo mně muže komandovat pláčícího syna když jejich dcera spí , ale když pláče jejich dcera tak může , že můj syn spí tak to nevadí.

Když tak procházím sešity se svou ranou tvorbou, tak s nimi nacházím i některé vzpomínky. Třeba tuhle jsem napsal tenkrát, co mě pochválil Michal Horáček (řekl, že jsem šikovný). Za co že mne pochválil? Za to, že jsem jako pomocný stavební dělník bleskurychle přestříhal plot, který odděloval jeho pozemek od sousedního, jenž údajně značně předražený přikoupil. Podíval jsem se mu do tváře a viděl, že štěstí je krásná věc. I to co se dá za prachy koupit. Ale Bludný Holanďan s tím nemá nic společného, pouze to, že vznikl ve stejný čas, v roce 1991. Je to takový monolog životem znechuceného herce.

Báseň trafí svoj cieľ.

Nemám ráda drogy, alkohol, cigarety, ale to neznamená, že se neumím bavit. Nemám ráda falešné lidi a o to víc mám nepřátel, protože nemám problém říct člověku do očí, co si o něm myslím. Lepší to asi není, ale férovější určitě.

Řekněme, že to je takové menši zamyšlení nad lidmi bez citů

kam zmizeli snílci,kam se vytratila romantika a slyší vůbec dnes někdo flétnu satyrovu???

Každý z nás určitě pohádku o Sněhurce zná... :)