Lovec

rozdrtil na prach krev ztraceného času
zahladil stopy ve sněhu, topil se do pasu
říkal si lovec, lovec zmizelých rán
měl kolem krku šátek v srdci roztrhán

nikým nesledován putoval si světem
pohádky o utrpení vypravoval dětem
on nechlubil se pýchou pochytaných ptáků
dívkám posílal jen květ vlčího máku

dívkám, které opustil a nechal za sebou
ty dívky teď samotou a mrazem ruce zebou
probouzel se ráno, očima hledal nebe
jednoho dne zjistil, že leží vedle tebe

bylo už pozdě, on na cestu se vydal
mráz ho šlehal do tváří, tak do kroku přidal
sklopil oči k zemi, to byl cesty konec
zhluboka se nadechl a zařval: "Já jsem lovec!

hledám čas, jenž nadobro je dávno ztracený
spálím všechny mosty a budu vysvobozený"
poklekl a plakal u trnové aleje
a šel hledat někoho, kdo do srdce mu naleje

nechce slyšet sliby, žádné ruce ženy
si neobtiskne na hruď jako tetování z heny
obtisky se spláchnou, vůně z nich ta zmizí
a lovec na cestě si dál sobě je cizí