Čachtická paní

Rozvrzaná bryčka u hradeb staví,
muž vysedá a vozka mu praví,
„Dávej pozor, pane, po setmění,
zrovna bezpečno pro jednoho tu není.

Přitáhnul si plášť a pozvedl bradu,
vzhůru, kde déšť bičoval zdi hradu,
kupředu žene ho troufalé přání,
odhalit tajemství Čachtické paní.

Po kraji plyne spousta pověstí,
že hrad je dějištěm krvavých neřestí,
a dívky mladé místní či cizí,
jedna po druhé záhadně mizí.

Paní Čachtická nutí je kázni,
krev dívek pak poslouží jí k lázni,
a nevinnosti těch panen navzdory,
krvavou koupel prý užívá si hraběnka Bathory.

Pán se pustí do vyslýchání,
však sluhové se bojí hněvu své paní,
ve strachu k pánovi vzhlíží,
oporu hledají ve svatém kříži.

Jediný kdo pánovi trošku poradí,
je starý šedivý kovář z podhradí.
Jeho vnučka sloužila jen pár dní,
a jako by se země zavřela nad ní.

Pán pátrá a sklepení prochází,
v jedné z místností něco přec nachází,
do kamene upevněné okovy,
k čemu jsou mu ale nikdo nepoví.

I potkal paní hraběnku v šeru síně,
nepřipadla mu však jako vražedkyně,
položí jí otázku a v oči jí hledí,
nedočká se však jasné odpovědi.

Pán hledí na ni jako na úkaz,
v rukou však nemá jediný důkaz,
pohled její chladný jako by se mu smál,
„Nenašel jsi, panáčku? Tak hledej dál...“

Dalšího dne opět po setmění,
vydal se pán znova do sklepení,
toho dne má konečně štěstí více,
když nachází dopisy ukryté do truhlice.

Psaly je dívky, co měly své tužby,
když nabídly hraběnce oddané služby,
tahle děvčata byla kurážná a smělá,
jen šaty zbyly po nich, ale žádná těla.

I když hraběnka před soudem nikdy nestanula,
chamtivá šlechta dostala, co si zamanula.
Vždyť majetek je to oč tu skutečně běží,
a paní Čachtická umírá, zazděna ve věži.

Ani po staletích tak nikdo nepoznal pravdu,
jen vítr kvílí v rozbořených zdech hradu,
jen postát a trošku zaposlouchat se stačí,
že ta píseň podobá se nevinných dívek pláči.