POLOCHMURY

Dar léčit duši, však jenom na chvíli,
více je prokletím nežli nadáním,
to světlo horské, podané od víly,
většinu dní ho od sebe odháním.

A oči ozdravit možné jen málokdy,
přesto všechno nemůžu říct,
barvy dvě střídavé do plic mi zapadly,
tak snad i ve zlobě je toho víc.

Pomůžu nahlédnout a ty se nechytíš,
jen zlomek vteřiny můžu tě vést,
Pandoří skříňka, ta není k přežití,
z vybrané cesty musí tě svést.

A tak se propojí s životem v zabití,
dokola prázdně bez jehel plést,
zvažuju možnosti bytí i nebytí,
lektvarem dočasným být těžké je snést.