Taky jsem míval duši rebela a chtěl změnit svět! Dnes už vím, že je to nadlidský úkol. Dnes lépe chápu Sókatův výrok : Chceš-li hýbat světem, musíš hnout sám sebou!
Dnes vím, že mohu trochu vylepšit jen tím, že začnu u sebe, že nebudu tím, co mohu vyčítat jiným...

Tenebre: Děkuji!

I já tě tu vítám. Tak ať se ti tu líbí! Koukal jsem, že jsi hned zabloudila zrovinka ke mně . ☺
Jj, stejně jako človíček i já býval pilný korespondent a sháněl hezké dopisáčky nebo častěji psal na ten papír pro leteckou poštu: byl tenčí a průhledný, tak jsem na něj ledacos obkreslil, i verše jsem k tomu psával. Paradoxně první báseň z té nové éry po letech odmlky mi vyšla v novinách a měla pak i pár sestřiček. Pak se mi podařilo vyřešit problém s přihlášením na jiný portál a tak i pavučina skrývá ve svých vláknech hodně mých mušek...
Přeji hodně inspirace i krásných prožitků...
SMS vlastně byla nejrannější hostitelkou i mé prvotiny. Zbytečně jsem se neomlouval a šel rovnou na vyznání...

jo_:
Po nocích smutku přijdou krásná rána,
srdce tvé, které zatím krvácí,
zas otevře se lásce jako brána,
naděje, věř mi, ta se neztrácí!

jo_:
Čas míjí láskou, láska míjí časem...

jo_:
Než stíny utonuly v ránu
s dotekem dlaní chladivých,
nežli noc prchla do šantánu,
zapěli ptáci ve větvích,
cos stalo se, i ty to vítáš,
ač přišlo to a nevíš jak,
tisíci slunci v sobě svítáš,
ten tam je minulosti mrak,
přítomnost zlátne touhou tvojí,
všecinko zas je, jak má být,
stín minulosti neobstojí
před vůlí lásku posvětit...

Od včerejška, kdy jsem na tebe narazil v jednom komentáři,
pročítám tvá dílka, kterým by snad po formální stránce šlo vytknout nestejně dlouhé verše, tvářící se polovázaně až nevázaně, ale co je po formě, když obsah naznačuje krásnou duši, která sama stojí za prozkoumání?
A já si zas po dlouhém čase i s chutí zablbnul v komentářích...

Pojď, nakrmíme spolu déšť
vyprahlou touhou srdcí svých,
že zvlhnem snad? Nu vem to nešť,
shoříme spolu pak jak vích...

Osudu svému neutečeš,
spíš tvé nohy okrvaví,
dál vůni touhy v sobě vlečeš
jak kříž, co světci postaví...

jo_:
Jsou věci, které nelze vrátit zpátky,
jsou slova, která nevyslovíš již,
co bylo, prchlo v dál zadními vrátky,
na tom teď, děvče, pranic nezměníš...

Je toho víc, co člověk chtěl snad říci,
jen ten pravý čas k tomu promeškal,
z adresátů jsou nyní nebožtíci,
vzpomínkou krásnou v nás však žijí dál...

jo_:
Život je hra, v níž i ty máš svou roli,
když zrodíš se, jde vzhůru opona,
hraj roli svou, ač u srdce to bolí
a člověk pláč jen místo smíchu zná...

jo_:
My žijem přec a né, že ne,
nemáme duše z kamene,
občas je srdce zmámené,
když cos ho osloví!

Touha je krásná, líbezná,
a ten, kdo ji snad nepozná,
je chudák, co svět málo zná,
podoben oslovi.

Jeho se krása netýká,
s bodlákem když se potýká
spokojeně se rozhýká,
co o touze však ví?

Nechápe, čím jsme zmámeni,
nevnímá tajná znamení,
že z toho láska pramení,
se nikdy nedoví...

jo_: Občas je dobré nechat slova, aby tiše plynula, ponořit se do nich a vnímat, jak na nás působí...
Vybavila se mi báseňka Františka Hrubína, který zdaleka nebyl jen dětským autorem:

Ruce se touhou opíjejí
na přání milenčino,
neboj se noci vlasy její
rozlíti jako víno.

Mé prsty rozhrnují kvítí
na prahu tvého lůna,
do noci odcházejíc svítí
nahými zády luna...

Bohužel, těch, kteří dokáží tak bezprostředně sdílet krásu okamžiku, je stále méně a z toho, co dnes nabízejí dílka moderních autorů v knihkupectví, bych si těžko něco vybral...
Co je do veršů bez rýmů, postrádajících rytmus a utápějícîch se v nic neříkajícîch nesrozumitelných metafórách a promlouvajících spíše o prázdnotě dnešního způsobu nazírání na svět, o neschopnosti nalézat krásu v kapičce rosy, v letu motýla, prostého lučního kvítku?

jo_: Taky se připojím k diskuzi...

Pokud básně forma
je jen uniforma,
vytrácí se cit...

Názor zazněl z fóra,
že jen metafóra
zná ji oživit...

Můj názor je, že příliš dokonalá forma může sice okouzlovat zrak, ale může působit i chladně a odvádět pozornost od obsahu sdílení nebo dokonce podávat nepravdivý obraz duše autora...
Netvrdím, že první dojem nepodmiňuje rozhodnutí, zda číst až do konce, už jen líbivý název nás může přilákat a jiný odradit.
Ovšem v jednoduchosti, s jakou dílko plyne a v pocitech, které nám předává, může být skryta pravá inspirativní krása. A já jsem ten, který někdy povýší obsah nad formu. Nač se snažit hledat klišé, gramatické rýmy a vše, čím nás obdařují literární kritici, když za dílkem je skryta možná duše, nám blízká a dnešku se tak nějak vymykající?

jo_:
Motýlí klišé,
slova jsou v břiše,
nač ptát se tiše?

Odpověď již znám,
v dlaních něhu mám,
Tobě jen ji dám...

Prostě jen žiješ život v celé kráse,
ne v bezpeči jen v cele tajných snů,
a pohlazení facka střídá zase,
tak, jak to půjde do konce tvých dnů...

...jsi snílek jen a bez druhého v páru
prožíváš celý život jako sen,
však jaký je (skutečně!), nemáš páru,
představou luznou jsi jen pohlcen...

Probuď se, vyjdi ze vzdušného zámku,
ať růže trn ti ruku zkrvaví,
snad budeš někdy mít i na kahánku,
pro marnou lásku srdce bolavý...

Však budeš znát již, zač tenhle svět stojí,
nebudeš se jen sněním opájet,
kdo ze svých snů ven vyjíti se bojí,
nepozná zlo, však ani dobra květ...

jo_: Kdyby sem šly do komentíku vkládat obrázky, vložil bych ti sem jeden, kde jsou "Samé kočky, nahoře bez!"
Je fakt okouzlující a já nechápu, jak někdo přiměl tolik mňoukavých potvůrek pózovat společně pod tím keříkem...

jo_:
Because the night's mother of the new day,
witch can to start another, better life,
take me your hand and let's come on the way,
please, be my sun, my guide, my lovely wife!

jo_: Života poušť zná oázou se státi,
když umíš zrnka šancí prosívat,
bezpočet jich je, některé snad vrátí
nach tváři tvé, schopnost se usmívat...

Bláznivým někdy může se nám zdáti
tou či zas onou se cestou ubírat...
Stačí ten čas, co rychle se nám krátí,
je vskutku moudré směrem tím se dát?

Pochybnost bývá někdy špatný rádce,
občas je třeba umět riskovat,
sic samo lidstvo žilo by jen krátce,
moudré Já říká: nelze se jen bát!

Kdo nezkusil, ten sic nic nepokazí
(však také vše, když mine šanci svou!),
ať třeba blesk nás na té cestě srazí,
než nudně kráčet cestou bezpečnou...

jo_: Ginnare je prima holka a veršohravé dovádění v komentících je bezva způsob, jak se uvolnit, pročistit si hlavu a udržet se ve formě! Myšlenky a nápady druhých bývají inspirativní. Bez nich by mnohá témata dřímala kdesi hluboko! A vždycky je dobré poznat i náhledy druhých...