Dandy: Podzim nemá rád plané řeči.

Homér: Děkuji převelice, budu :)

Dandy: Asi máš pravdu, s tou dobou...

Je to velice svérázné. Obzvlášť oceňuji druhou sloku a ještě více druhý verš; tak nějak jsem se cítila, když jsem na nádraží v Táboře hledala, odkud jede vlak do Bechyně - to nástupiště je někde úplně jinde, než kde by ho zdravý rozum očekával. Jen jsi mi trochu zkazila dětství, jelikož jsem Harryho Pottera opravdu hltala, když mi bylo asi tak jedenáct... ale je to tak vtipné, že ti to odpouštím.

Možná by tomu prospěl nějaký přísnější rytmus. Ale oceňuji tvé obrazy, které nabízíš čtenáři; téměř každý verš mi připadá něčím zvláštní a zajímavý. Za všechny bych vyzdvihla "teplo uvnitř mě udržují ptačí zpěvy" a "tkáň oslabená brzy již provlhne".

Snažím se si srovnat v hlavě, jak je v oné blíže nedefinované místnosti uspořádán nábytek vzhledem k oknu, ale má prostorová představivost jaksi selhává. Každopádně nápad proužků ze žaluzie se mi líbí. A dvojverší "co teď s tím? ...ááá, už vím" mi také připadá kouzelně roztomilé :) Jako experiment slušné.

Velmi příjemná na čtení, všechna slova jsou tam, kde mají být, a verše hezky plynou. Jen to počeštěné cello mě jakožto osoby pohybující se v hudbě trochu irituje, ale našla jsem si, že je to hovorový výraz, takže asi v pořádku :)

Velmi hezká báseň se spoustou zajímavých obratů; obzvlášť se mi líbí "když se vzdám prostoru, možná můžu na chvíli vnímat tok času". Cítím z toho prázdnotu, což věřím, že byl záměr.

Kromě toho jsem velký fanoušek čtvrtého rozměru :)

Nějak se nemůžu rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo jestli mi ta zvláštní kostrbatost vadí. Něco v tom každopádně je. Oceňuji verše "jestlipak je ve stejném znamení" a "musím jí píchat jako svou drogu".