Velice povedená píseň. Bylo tam hned několik momentů, které mě oslovily. Až se z ní stydím, jak málo ještě druhým lidem rozumím, přestože se snažím.

Veršováním a některými myšlenkami se mi tuze líbí, nejvíc „Přibírám na váze, ztrácím na víře“, fascinuje mě ten kontrast. Ale zoufale mi tam drhne to „Kdo pomůže, kde zázrak se stává“. Ještě kdyby tam byl otazník, ale takto je to vedlejší věta vztažná a není vůbec jasné, co míníš tím zázrakem. Je snad zázrak, že trpíš ve městě? Nebo že ve městě je beton a šeď? A ta pomoc má být proti tomu zázraku? Ne, nic z toho mi nedává smysl.

Ta data jsou období, kdy jsi ten text psal?

Karel Malcovský: Děkuji za přečtení a reakci. Snad ti myšlenky z mé úvahy budou užitečné... :-)

vanovaso: To je možný názor, který bych asi zastával/a, kdyby bylo určení názvu „sladké jako bonbon“, ale viděl/a jsem, jak pitomé názvy dávají překladatelé překladům zahraničních děl do češtiny, a pak jsem četl/a, jak prý nakladatel odmítl vydat knihu pod názvem určeným autorem a to ne, proto, že by byl zlý a nechtěl autorovi dopřát jeho právo, ale prostě proto, že pod tím názvem by se ta kniha neprodávala. Děsí mě, jak mohu určením označení, které vlastně vůbec k ničemu nepotřebuji, znehodnotit práci, kterou třeba nějakému dílu věnuji, protože ho pak potenciální čtenáři kvůli tomu vůbec nezkusí. (Mám s tím zkušenost i z opačné strany – kvůli názvu jsem se velmi dlouho nezajímal/a o Jméno růže, přestože když jsem se k tomu románu pak jednou dostal/a, docela mě některými prvky zaujal.)

Myslím, že předmětem výzkumu by se měla stát především samotná dadavěda. Znám totiž zatím jen asi dva velké dadavědecké úspěchy: silurianskou hypotézu ( https://en.wikipedia.org/wiki/Silurian_hypothesis ) a Pollyanin princip ( https://cs.wikipedia.org/wiki/Pollyannin_princip ). Oba jsou to vědecké pojmy, které oficiálně zavedli vědci, ale jejich původ připisují z větší či menší části nevědcům (v případě silurianské hypotézy jde o scénáristy epizody sci-fi seriálu Doctor Who, v případě Pollyanina principu jde o autora populárního románu pro děti).

Úspěchy dadavědy tedy existují, ale jsou zřejmě velmi zřídkavé. Provozovat dadavědu je dle mého názoru jako sázet do loterie – když budu sázet do loterie, mohu vyhrát miliony korun, to je pravda, ale většina lidí, kteří to dělají, naopak skončí bez peněz a špatně a stejné je to s dadavědou.

Pokud tedy v dadavědě existují nějaké postupy, kterými by šlo její úspěšnost zvýšit, je dost nezbytné je objevit a používat; pokud takové postupy neexistují, je to jako v loterii a dadavěda je pak čistě otázka štěstí, což by ale znamenalo, že si dadavědci za svoje úsilí nezaslouží žádné ocenění – výherce v loterii neoceňujeme za to, že měl štěstí.

Sebastián Wortys: Ten Marťan tam vychází z toho, že Víťa před Frantou a Pepou předstíral, že pochází z Marsu, aby nepůsobilo podezřele, když se jich vyptával na situaci na Zemi. Ale kdyby Víťa z Marsu skutečně pocházel, ta část s cestou na Lomnici nad Marsem by pak působila logičtěji.

Máš pravdu, že se při parodování držím původního děje a principů. Myslím, že opravdu velké odchýlení by nebylo dobré, protože smyslem parodie je vyjadřovat se k původnímu dílu, žánru či tématu (podle toho, na co je to zrovna parodie), a kdyby se děj parodie od toho původního zásadně odchýlil (jako se to stalo třeba v Silmámilionu), už by se nedal brát, jako že se k tomu vyjadřuje (resp. by se vyjadřoval jen k malé části díla a ne k celému). Navíc upoutání se na původní děj umožňuje, aby pro čtenáře předloha fungovala jako spoiler parodie – což se mi líbí, protože vnímám spoilery pozitivně. Čtenář se pak může těšit, jak tam bude zparodovaná nějaká část, kterou si v původním díle oblíbil (nebo naopak neoblíbil), třeba u parodií na Pána prstenů se vždycky těším, jak bude zparodovaný souboj Gandalfa s balrogem a zklamalo by mě, kdyby to tam vůbec nebylo. Na druhou stranu je potřeba se občas odchylovat, protože kdyby ten děj byl striktně zkopírovaný, tak by tam zase pro to vyjádření nebyl prostor, taková parodie byla by „prázdná“ a o ničem.

Nicméně, do určité míry máš pravdu i v tom, že ta parodie funguje jako abstraktní (zjednodušený) popis děje Wesmírného omylu. To je také dobrý postřeh a určitě se tak dá použít.

Děkuji za postřehy i za návrhy na vylepšení.

Sebastián Wortys: Podle mě smyslem tohoto druhu parodie není vymyslet nové vtipy, ale vytvořit a prezentovat nový (můj) pohled na parodované dílo a jeho prvky a k vytvoření nového pohledu není vždy nutné vtip změnit, stačí ho umístit do nového kontextu, kde bude dávat jiný smysl, to je třeba případ té neokapitalistické restaurace (v předloze souvislost s kapitalismem není a to, že se přitom téměř nezměnilo provedení, svědčí o tom, že tvoje provedení hodně dobře odpovídá označení „neokapitalistická“). Podobně se může změna hřebíkového filosofa ve šroubkového zdát bezobsažná, ale šroubek je něco docela jiného než hřebík – potřebuje k sobě závit nebo matičku a zatímco hřebík zatlučeme jakýmkoliv kladivem, u šroubku musíme pečlivě rozlišit obyčejný šroubovák od křížového a někdy dělá problém i velikost, nebo dokonce tvar závitu. Najednou se tedy čtenáři předkládají úplně jiné souvislosti, které by ho jinak nenapadly, přestože samotná změna je jen malá.

„některé vtipy vyznívají mnohem lépe, když člověk zná původní knihu“ – To je pravda. Znalost původní knihy je rozhodně žádoucí. Minimálně ten akvapark je bez ní opravdu nesrozumitelný.

Komunistický hypermarket jsem jako parodii na rabování alespoň z počátku nemyslel/a, i když postupně to tak nějak vyznělo...

Zda číst dřív parodii nebo předlohu je záludná otázka. Moje zkušenost je taková, že v tom moc nevidím rozdíl. U několika děl jsem viděl/a/četl/a parodii dřív než původní dílo a nijak mi to nezkazilo požitek z něj, ale to může také souviset s tím, že spoilery vnímám pozitivně a nemám problém přeskakovat v čase nebo mezi alternativními realitami nebo opakovaně číst části, které se mi líbí. (A také rád/a přeskakuji části, o kterých jsem přesvědčen/a, že mě nezajímají.) Některé parodie mi připadnou hodnotnější než jejich předloha ( např. https://www.youtube.com/watch?v=WVtZhI2xpUE ), některé naopak méně hodnotné ( např. https://www.databazeknih.cz/knihy/silmamilion-17615 ) a další zase nesrovnatelné (např. Pár pařmenů).

„jak je až šílené, kolik věcí z mé knihy se vyplnilo“ – To je dobré znamení. Vztahuje se k tomu text z předmluvy seriálu Ester Krejčí: „a byli odměněni, když to, co před tím vzniklo jen jako myšlenka v jejich mysli, nalézali ve skutečném světě, menší, křehčí a ohroženější, ale krásnější a smysluplnější, než jak by to sami vymysleli.“ Jsem rád/a, že i tebe tato odměna potkala a přeji ti, ať se jednou potkáš se zárodkem přirozené mnohobytosti.

Tušil/a jsem, že se ti ten komunismus nebude líbit, ale připadal mi, že se tam hodí. Lidé nesmí zapomínat na nehezké kapitoly svojí historie, jinak si ji budou muset zopakovat (jak praví přísloví). Ale nacismus se mi tam nehodil, to bys tam musel mít něco jako Daleky z Doctora Who.

Co se týče toho vlastnění molekul, to jsem napsal/a do povídky Pekař, Chlebnice a Ron Moloch, ale sem se mi to nehodilo, i když je to asi otázka vkusu.

„stoleí“ – Nevím, zda mi budeš věřit, ale je to obyčejný překlep. Používám klávesnici, na které pravý Alt + T napíše a í se píše jako pravý Alt + 9, takže jsem prostě stiskl/a Alt příliš brzy a pak si toho nevšiml/a.

S nesrovnalostí ohledně názoru na automobily máš pravdu. Určitě by se na to dala vymyslet nějaká sofistikovaná výmluva, ale naštěstí ji vymýšlet nemusím.

Sebastián Wortys: Vzpomínám si, že když jsem vymýšlel/a Přetečení zásobníku, ten seznam reálií jsem vymýšlel/a jednotlivě, aby na sebe navazovaly, připravený předem jsem ho neměl/a, ačkoliv s tím zacyklením jsem předem počítal/a. Nové reálie jsem přitom nevymýšlel/a, ty už jsem znal/a z dřívějška. Máš ale pravdu v tom, že toto dílo je úzce svázáno s prostředím Eichlerské dopravně demokratické republiky a lidem v jiných zemích toho mnoho neřekne (asi tak, jako např. lidi v Tokyu nejspíš nebude zajímat, co prý řekla kněžna Libuše o Praze). A také máš pravdu, že jsem se snažil/a co nejvíc „těkat“, a to nejen tematicky, ale i geograficky.

„dávat smysl samo o sobě“ – No, myslím, že v literatuře neexistuje nic takového; vždy potřebuješ alespoň minimální kulturní či empirický rámec, aby v něm tvoje literární dílo mohlo dávat smysl, a lidem, kteří ten rámec neznají, smysl dávat nebude.

„předměty faktů by ve větě mohly být podtržené“ – To by mohly. Tak proč si je nepodtrhneš? Nejsi přece otrok počítače, aby tě omezoval, co si s tím dílem můžeš dělat a co ne? Dalo by se to zpracovat spoustou způsobů – jako myšlenková mapa, jako číslovaný výčet, ...

„Takže by bylo zajímavé přepracovat to tak, že by k tomu šlo doplnit otázku na něco, co z toho zdánlivě nejde zjistit.“ – Počkám si na ten e-mail a pak se k tomu vyjádřím.

„kryčí jméno“ – Hned opravím...

Zajímavá myšlenka. Připomněl/a mi moje Přetečení zásobníku ( https://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=21085-preteceni-zasobniku
), ale Tobě se ten experiment podařilo udělat podstatně lépe (možná i proto, že ses inspiroval z těch závěrečných prací.

Chtěl/a bych Tě slyšet číst tu jednoslovnou verzi vlastním hlasem... To by ses asi pořádně zapotil. Mně rozhodně víc vyhovuje víc ta víceslovná, která mě místy i docela baví, nejvíc asi „hubou bouchnul nulového honosného houpačkou kousnutého holuba“.

Sebastián Wortys: Ano, to s tím napodobováním je docela možné.

Tentokrát se ti daří držet se určitého stylu humoru. Všiml/a jsem si jedné (možná spíš nepříznivé) věci: po nějaké době čtení mě to přestává bavit, jde o jakési „nasycení“. To u mě nenastává u každého druhu humoru, některé humorné věci mohu poslouchat stále dokola a stále mě baví, ale u projevů Hermana Schneidera to zřejmě neplatí, i když nevím proč, možná na ten humor adaptuji svoje vnímání a pak už přestává být vtipný, nevím...

Oceňuji, že o tom píšeš.

Já zrovna patřím k lidem, kteří mají empatie velice málo; vím to a potřebuji hodně věcí vysvětlovat, nevycítím je. Fotografie (jen ty z internetu, protože Praha je pro mě hodně daleko) mi celkem nic neříkají; nesoudím lidi podle vzhledu a to, že má někdo třeba nasazenou inhalační masku může mít spoustu důvodů. Spíš jsou pro mě zajímavější videa, která má Centrum provázení na stránkách v sekci „média“; tam ty nemoci a jejich důsledky i vysvětlují.

Myslím, že „To bude dobrý“ říkají lidé proto, že ti přejí uklidnění. Prvotní emocionální reakce na tato slova bez dalšího kontextu totiž zpravidla je uklidnění. Lidé si ale neuvědomují, že takové krátkodobé uklidnění je ti v tvé situaci k ničemu, protože nepotřebuješ uklidnění ale pomoc.

O vzácných onemocněních je problém mluvit, protože je každé jiné a dohromady mají společného asi jen to, že rodiče jsou nuceni se (ve srovnání s průměrem) o hodně více snažit s o hodně menší nadějí na odměnu. Takové dítě se o ně jen stěží postará ve stáří a jen stěží naváže na jejich život.

Přeji ti, ať v tom časem najdeš nějaký smysl.

Opravdu legrační! Od každého styly humoru něco. Nejvíc mě pobavilo „Já to fakt nečekal, že se stane něco nečekaného.“

Líbí se mi hlavně myšlenka té básně, i když to také neberu primárně z hlediska manželství. Můj názor na svobodu je takový, že smyslem svobody je umožnit člověku činit správná rozhodnutí a nést za ně plnou odpovědnost. Smyslem svobody není, aby bylo člověku lépe, ale aby jeho život měl smysl a aby ho člověk naplnil vlastní existencí, rolí a činy. Pokud člověk získá svobodu, ale zodpovědná rozhodnutí nečiní a o nic neusiluje, taková svoboda podle mě neplní svůj účel.

Svoboda je jako pravda. Nemusí být příjemná, často také nebývá, ale život s ní je hodnotnější než bez ní.

Při přednesu mi ta báseň připadá velmi uklidňující, hlavně ten rytmus a rýmy. Myslím, že by se k ní dala přidat nějaká jednoduchá hudba jako třeba ta na začátku písně Naruby od Zuzany Navarové a pak by z ní byla dobrá píseň.

slavek: Tvoje přirovnání k dílu George Orwella mi dlouho vrtalo hlavou, protože jsem tam mnoho podobností neviděl/a. Teprve po důkladném zamyšlení je tam začínám vidět – dlouhodobá válka, vládní kontrola obyvatel a jejich spolčování apod. Nicméně spousta dalších věcí tam chybí (místo vaporizace je tam jen domácí vězení, místo doublethinku fake news).

Ale George Orwell vůbec nepředpověděl, že lidé jednou budou ve své komunikaci odkázaní na dotykové displeje malých lidmi vyrobených přístrojů. To totiž tu kontrolu velmi značně usnadňuje a zdaleka nemusí být jen vládní. Vláda je zatím alespoň pod kontrolou tradičních médií a zodpovídá se lidu ve volbách, soukromé firmy ale pod takovou kontrolou nejsou. Zodpovídají se sice svým zákazníkům, ale ti mají jen omezený výběr a jejich ochota z politických důvodů zvolit dražší službu je poměrně nízká, nemluvě o síťovém efektu.

Nicméně, i tak děkuji za ocenění. :-)

Meluzina: Děkuji za komentář. Jsem rád/a, že tě pobavilo přesednutí. Mě zase asi nejvíc baví ten odstavec "Nejlépe dopadli žáci," možná proto, že mám k žákům blíž.

První sloka je na můj vkus až příliš nepřímo vyjádřená; pod těmi zbylými dvěma si ale dokážu něco představit a vidím tam souvislost a to vyvrcholení s „předstíranou smrtí“ je udivující.

Ginnare: Baví mě si představovat, jak na tebe ten minipříběh při čtení působil. Děkuji za přečtení i komentář. :-)