Epigana - Duchové Balthary / První část

Hlasy v tichu

Taruk stál na přídi lodě jako ten, kdo se vrací ani ne tak s pocitem, že je vítán, ale kvůli vině. Ostrov Bathos se z mlhy nořil pomalu – jako jizva, která z jeho duše nikdy nezmizela. Každý dech slaného vzduchu mu bolestně připomínal, co ztratil, než ho odvedli. A co teprve může ztratit teď, když se vrátil.

Za jeho zády mlčky postávali námořníci. Nepatřil k nim. Nikdy nepatřil nikam. Děti Císařství ho braly jako barbara. Kmeny nejspíš jako zrádce. Byl jen tělem mezi břehy, kostí napůl obroušenou mořem i pískem. A přesto věděl, že přišel čas. Něco na ostrově ho volalo.

Ostatně proto také souhlasil s návrhem Rynthera Sorethy se kterým vyrukoval, když se seznámili po bitvě v Lerru. Najít diplomata v divočině by pro zkušeného válečného stopaře jakým Taruk byl, nemělo být nic složitého a odměna byla více než štědrá. Celé dva tisíce zlatých orlů mu mohly zajistit pohodlný život na mnoho let. Možná by mohl odejít z legií a v ústraní žít někde na statku. Možná by mohl navštívit Atoril na usadit se tam.

Myšlenky se mu znenadání rozutekly.

Taruk si bezděčně sáhl na holý krk. Talisman už nenosil. A teď, po době která mu připadala jako celá věčnost, znervózněl. Zavřel oči a na vteřinu zaslechl hlas staré šamanky – hlas, který dávno pohřbil ve snech. „Kdo ztratí jméno, nalezne cestu zpět.“

Loď narazila na dřevo mola. Zvuk tvrdší než paměť. Dvě siluety čekaly. Jedna držela kopí a moc se nelišila od vojáků a žoldnéřů Císařství, se kterými byl obvykle ve styku. Druhá měla na krku kámen, který Taruk poznal. Bílý kámen opracovaný do podoby zubu nebo tesáku – znak kmene Blain Pakk – jeho kmene.

A v té chvíli ucítil řetěz. Ne skutečný. Ten druhý. Napnutý. Tichý. A nezadržitelný. Řetěz duše. Oklepal se. Tohle nepocítil dlouho. Ten pocit, že k němu Dvojice promlouvá. Jenomže, co přesně se mu bohové Sirbjorgu snažili říci? Myšlenku se snažil zapudit, než mu došlo, že nebyl na mši několik týdnů.

Vítej doma, Taruku Tarkane.

Chvíli mu trvalo než si uvědomil, že za ním někdo stojí a mluví k němu. Mužský hlas, hluboký, bodrý a výmluvný. Ryntheros Soretha, obloustlý obchodník, diplomat a císařský oportunista mu poklepal na rameno zatímco Taruk sledoval, jak se loď pomalu usazuje v docích.

„Vítej doma Taruku Tarkane,“ vytrhl obchodník mladého bojovníka ze zamyšlení. „Jak je to dlouho?“

„Patnáct let.“ Taruk se neotočil. Nechal vítr šlehat do jeho tváře a přitáhl si kabátec těsněji k tělu.

„To je dlouhá doba. Byl jsi tedy ještě dítě, když...“

„Když můj kmen prohrál bitvu a císař nechal převést zajatce na pevninu k převýchově?“ V Tarukově ostře řezaném obličeji pohrával křivý úsměv. „Ano, to jsem byl ještě dítě.“

Ryntheros si nervózně prohrábl mroží knír. Vypadal nervózně. Mlčel.

„Nemusíš se cítit zle. Už si téměř nepamatuji jaké to bylo. Po nějaké chvíli jsem zjistil, že si kromě služby Císaři nevybavuji téměř nic. Mám nový život. Možná lepší, možná horší než ten, který jsem mohl mít zde. Kdo to může posoudit?“

Ryntheros ve vzduchu načrtl znamení. „To může jen Dvojice.“

„Pořád si myslíš, že ti mohu být k užitku? Slíbil jsi mi tolik peněz, až člověka napadá, komu se sakra vyplácí tak vysoký žold. Ne, že bych měl potřebu se ptát, pokud dodržíš své slovo, dodržím já to své a tu vaši diplomatku vám najdu, ale i přesto mne to vědomí trochu pálí. Neřekl jsi mi všechno, nebo si opravdu myslíš, že ti mohu být na ostrově užitečný i po tak dlouhé době.“

Ryntherovy rysy trochu ztvrdly. Šedivé oči pozorovaly mladého válečníka, kterému nakonec nic neřekl. Alespoň ne hned.
Loď se konečně dotkla břehu, jako by i ona váhala. Dřevo zaskřípalo a provazy se napnuly. Dva muži na molu neuhnuli. Pořád se dívali. A Taruk si byl jistý, že je i poznali.

Ryntheros se zhluboka nadechl, jako by čelil boji o vlastní
důstojnost. Dvěma mužům pokynul, aby je následovali.

„Neřekl jsem ti všechno, to máš pravdu. Ale také jsem ti nelhal. Na tom ostrově se něco děje, Taruku. Něco, co Císařství nechce přiznat. Něco, co kmeny cítí dřív, než to uvidí.“

Taruk přešel mlčky k zábradlí a seskočil na molo. Jeho boty dopadly tlumeně. Nikdo jej nepozdravil.

Muži se rozestoupili jen o šířku dlaně – dost, aby prošel, ale ne dost, aby to nevnímal jako zkoušku.

„Hledáš diplomatku Saskarru,“ pokračoval Ryntheros opatrně, když se přidal vedle něj. „Zmizela v kraji, kterému se říká Fhrera. U jezera. Něco tam bylo. Někdo. Kdo ji odvedl. Kdo ji... přiměl zapomenout, kým je.“

Taruk se zastavil. „Zapomenout?“

„A nebo si vzpomněla,“ řekl obchodník tiše. „A v tom je ten problém.“

Oba muži šli dál po dřevěné lávce. Slunce se nedralo z mlhy, jen barvilo oblohu do kovového šera.

Taruk ucítil pod prsty drsnost starého dřeva – jako by molo samo vědělo, kolik příběhů tu už utonulo. Zestárlo. Pomyslel si.
Nad hlavou zakroužil havran.

„Říkals, že se cítíš být znovu užitečný,“ zabručel Ryntheros. „Tak ti rovnou řeknu pravdu: Tahle výprava není jen pátrání. Je to test. Někdo na ostrově se probouzí. A my potřebujeme vědět, jestli tvůj řetěz drží – nebo už taky praská.“

„Takže chceš otestovat mou víru?“ Taruk se dál prodíral davem a snažil se vyhnout tomu chaotickému mumraji, který hrozil, že jej pohltí. Sledoval důmyslný systém kladek a mohutných ramen určený k překládání zboží. Přístavní dělníky, kteří pracovali neúnavně a synchronizovaně. Jako mravenci.

Z Císařství Sirbjorg proudilo na ostrov rozličné zboží ale převážně šlo o zbraně a alkohol. To málo užitečných předmětů nebo trocha umění nemohlo zakrýt fakt, že zájem kmenů ležel momentálně nejspíš někde úplně jinde.

Taruk uhnul z cesty dlouhému procesí převážených vězňů, kteří měli skončit v trestanecké kolonii, a opřel se o zeď nízkého domu – jeho pronikavé oči sledovaly celé okolí. Uvědomil si, jak špatně se tu cítí po tak krátké době. Chaos v přístavu přehlcoval jeho smysly a on tak nervózně těkal očima mezi všemi těmi špinavými tvářemi, které jej míjely. Ryntheros stál vedle něj a pokyvoval nepřítomně hlavou.

„Ne,“ prohlásil nakonec. „Já tvou víru nezpochybňuji o nic víc, než víru ostrovanů. Je mi jedno, jestli věříš ve Dvojici, nebo uctíváš některého z Aspektů, lesního ducha nebo nějakou žábu z jezírka. Řetězu osudu nikdo neuteče. Co potřebuji vědět je, zda jsi dost pevný a zda máš dost odvahy dotáhnout věci do konce. I když ani o tom nemám moc pochyb. Tvůj nadřízený tě ostatně jen velmi nerad pouštěl.“

„Jak jsi to tedy myslel?“ Poslední ze zubožených trestanců prošel a nechal za sebou jen nepříjemný štiplavý pach potu. Taruk pohodil svým dlouhým copem a pokynul Sorethovi někam do ulic.

„Až po tobě. Přece jenom, jsem tu vlastně poprvé.“ Hořce se pousmál.

„Jistě. Je pravda, že než vyrazíš, měl bych pro tebe ještě nějakou práci, kterou ti samozřejmě zaplatím.“ Ryntheros během chůze mladého bojovníka bedlivě pozoroval. „Neříkám ovšem, že bych ti to nezaplatil, jak je mým zvykem, královsky. O tomhle bych si ale rád promluvil, až se dostaneme do pevnosti nad přístavem.“

Cestou vzhůru se město měnilo. Dřevěné domky a rybářské boudy zvolna ustupovaly kameni, železu a starým sochám, na jejichž tváře dávno zapomněl i déšť. Ulice nebyly široké, zato strmé, klikaté, plné výklenků a zákoutí, kde se prodávalo všechno, co nemělo být viděno.

Taruk vnímal, jak se rytmus lidí mění. V přístavu byl chaos, hluk, spěch. Tady – v horních částech města – se věci zpomalovaly, ale nezklidňovaly. Ztěžkly.

Lidé nehleděli cizinci do očí. Taruk od Rynthera věděl, že vztahy s kmeny jsou nyní spíše divoké.

Většina místních měla něco navíc – zvláštní znak, přívěsek, černou značku na krku, ucho obvázané rudou stuhou. Něco na tom nebylo císařského. Ale ani kmenového.
Taruk zpomalil.
„Tohle není jen přístav, viď?“
„Ne,“ odpověděl Ryntheros a odvrátil zrak. „Tohle místo je... přechod. Mezi světy. Mezi pravidly. Všechno tady něco znamená. Každá značka, každé gesto.“

„A ty značky?“

„Paměť. Nebo dluh. Nebo ochrana. Nikdy nevíš, dokud není pozdě.“

Ryntheros se zazubil. "Lidé se tady mají hodně co učit."
Pevnost nad přístavem byla vidět už z dálky – nevypadala jako vojenské sídlo. Spíš jako kost z černého kamene vetknutá do útesu, s několika patry oken jako slepých očí.
Taruk zastavil.
Na zlomek vteřiny měl pocit, že z jednoho okna někdo hleděl přímo na něj.

Zavřel oči. Řetěz v hrudi se napnul – znovu. Jako vlnění ve vodě před bouří. Nebyl si jistý, jestli jde o dobré znamení.

„Rynthere… v té pevnosti… kdo všechno o mně ví?“

Obchodník se usmál. Tentokrát upřímně – unaveně.
„Víš, Taruku, někdy se neptáme, kdo o nás ví. Ale co si o nás pamatují.“

„A co si pamatují o mně?“

„Že jsi přežil. A že ses vrátil.“

„Nemůže mi to trochu zkomplikovat práci, kterou se pro tebe chystám udělat? V Císařství jsem byl vždycky tím cizincem, který sloužil Císaři Maeternisovi II. Tady budu cizincem také, ne-li zrádcem. Podívej se na mne,“ rozhodil ruce ve kterých držel své kopí, zatímco na druhém předloktí měl připevněný malý kulatý štít s malovaným symbolem císařské legie. A měl pravdu.

Když jej Ryntheros pozoroval, došlo mu, jak zvláštně ten bojovník vypadá. Ani ne tak pohledný, voják každým coulem. Vlasy v dlouhém copu, hlavu vyholenou jen částečně, svět pozoroval pronikavýma hnědýma očima, mezi kterými měl zasazený křivý, několikrát zlomený nos. Jizva na tváři i po těle, kmenové dravčí ostře řezané rysy a snědší pleť.

„Ne“, řekl nakonec. „Myslím, že tady na ostrově rozhodně zapadneš. Tento ostrov, to jsou nové začátky. Je to tak možná i lepší – využiju toho, že nabízíš to nejlepší z obou světů. Vypadáš sice jako někdo z kmenových válečníků, ale zažil jsi dril a disciplínu Sirbjorgu. Zažil jsi jeho divy a chápeš tedy, co přesně může velký Císař nabídnout. Naučil ses válečnickému umění od nás a to tě nepochybně posílilo. Takového muže potřebuji. To je to, co jsem hledal.“

„Když to říkáš.“ Taruk pokrčil rameny a pohlédl na nebe. Podle mdlého slunce to vypadalo na poledne. Všiml si také, že dva muži, kteří na ně čekali dole u mola jsou stále za nimi.
Ryntheros si jejich přítomnost také znovu uvědomil, a vypadal, jako by si na něco vzpomněl.