Dozor: Děkuji, ono to není tak zlé ...:)

Lenča: Děkuji, jsem rád, že se ti líbí

Mně tvoje báseň přijde minimálně zajímavá, docela chápu význam opakujících se slov. Poprvé vyjadřují určitou "mučivost", podruhé naléhavost.

Hezké metafory téměř přebijí už zmíněné drobné rytmické "prohřešky". Celkově na mne báseň působí velmi harmonicky.

Nemohu než souhlasit. Krásná literatura je šalba a klam. Myslím si dokonce, že to ani jinak není možné. Faktická správnost, přesnost a pravdomluvnost by měly být výsadou jiných žánrů reportáží a literatury faktu (pohříchu to tak často není).
Jediné, co mi osobně v této věci vadí je tvůrčí předstírání. Předstírání hloubky a uměleckého vyjádření v návodu k otevírání plechovky sardinek( myslím tím situaci, kdy někdo reálný návod prezentuje třeba jako báseň) .

Yanu na tebe!

"krajina zezlátlá chtíčem" mě dostala. Koukám se na krajinu zešedlou... a marně hledám antonymum k chtíči :)
Myslím, že koho při ranním pohledu do krajiny tohle napadne, má na celý den "vyhráno". Závidím.

Před chvílí jsem podobně komentoval podobný pokus. V klidu by to mohl být refrén písňového textu.

Zamila: Souhlas :)

Je to hezký motiv, ale chybí mi k němu pointa. Dokázal bych si to představit jako refrén mezi slokami, které vypráví nějaký příběh.

Zamila: Myslím, že to vnímáme podobně. Jde jenom o to, jak se to autorovi podá. Na rozdíl od jiného názoru si myslím, že autor má šanci se lepšit z každou ranou, kterou schytá. Pokut ho ta rána "knokautuje", nestojí za nic a má se vrhnout na něco jiného. To však zjevně není tento případ. :)

Cuk: Děkuji. Je to jedna z mnohých, která jsem napsal (takový experiment) na obrazy Vinceta van Gogha. Některé z nich jsou v záložce "sbírky". Zajímalo by mě, co si o nich jako studentka umění myslíš.

Cuk: Máš pravdu, myslím, že ta básnička postrádá totéž, co jsem kritizoval u tvé první básně. Děkuji za názor.

Cuk: děkuji

Zamila: Je to jen říkanka, zrýmovaný žert na Ailininu básničku. Ta minuta, kterou jsem jí věnoval (té říkance) mi přijde až až. Také mě posléze napadá řada "štěpných" rýmů, ale "umění" z toho už dělat asi nebudu. Děkuji ti.

Myslím, že je zajímavé a všeobecně obohacující na toto téma diskutovat, nicméně autor má vždy poslední slovo. A tak o má být.

Timothy A. Postovit: děkuji

Myslím, že dochází trochu k matení pojmů. Báseň, podle mého názoru, není psána výhradně volným veršem. Misí se v ní (autorka promine) nahodile různé prvky. Právě ty (myslím ty metrické) v neuspořádané struktuře vytváří onen " vnitřní rytmus". Čistě technicky vzato, rytmus buď je, nebo není. K jakési neuspořádanosti patří i různá délka slok, veršů a "neřád rýmů".
Formální neuspořádanosti sluší i neuspořádanost myšlenková, obrazová i výrazová. "Hlasoval" jsem pro tu trochu obscénní a lacinou sloku protože obohacovala báseň o další rozměr. Tu báseň vypráví rozpolcená žena (tím nemyslím autorku). Může brečet, může se smát, může být vulgární.
Já osobně nemám rád takové ty básně "napůl". Má - li mít báseň řád, ať ho má. Má - li být neuspořádaná, ať to stojí za to. :)
V tom uvedeném vzorku Křesťanova textu (Křesťanovy texty obdivuji) jde o něco jiného. Tam je rozpor perfekcionistického formálního (zvukového) uspořádání a významového rozfázování, které často umocňují anakoluty.

Lenča: děkuji

To je hezká báseň. Evokuje ve mně cosi velmi dávného a velmi osobního. Někdy se v tvých náznacích ztrácím, jindy naopak nalézám.