Autor: :-O Tak to děkuji za kompliment!

gajda: Díky za zpětnou vazbu. Myslím, že balancuji mezi dvěma extrémy - buď jsem až příliš přímočará a je tam málo abstrakce, anebo je jí naopak příliš. Ono to má pro mě své opodstatnění, ty přímočařejší, často hrubější básně slouží k ventilaci emocí a jejich pojmenování. Ta abstraktní díla jdou o kousek dál, je to jakoby se ta emoce přetransformovala o úroveň výš, i proto je v konkrétně v této básni zrovna tento symbol. Je to vždy pro mě tenký led, protože já vím o čem píšu a někdy těžko rozpoznám, jestli to tam najde i čtenář. A ne vždy je podle mě nutné, aby tam našel přesně to, co tam je pro mě, spíš je to nemožné. A já se u těch abstraktních děl snažím vyhnout tomu, abych tam příliš prvoplánově vepsala něco konkrétního. Mohla se klidně jmenovat Trauma nebo PTSD. Ale ono to stejně nevystihuje vše, co v básni je. Je to shluk emocí a prožitků, který, možná ano, je bez kontextu příliš abstraktní.

Sasanka: :) Děkuji.

Baví mě tvoje nekonečná zásoba neotřelých slov a ještě neobvyklejších spojení v kombinaci s naprosto nulovým filtrem. Ne vždy rozumím, ale vždycky to něco zanechá.

Veliká nádhera. Moc ráda jsem si od tebe po delší době něco přečetla.

Výborná.

ukrytá v máku: Děkuji za zastávku… a ano, předně tyhle emoce v ní jsou a jsem ráda, že se na tebe přenesly.

Sasanka: Nepřijde mi, že bys to chápala špatně…

VKate: Děkuju!

gajda: Děkuji za komentář a jsem ráda, že jsi to nakonec překonal a i pochopil, proč a kam tím tahle miniatura míří. Je to míň než miniatura, ale zaujalo mě, že rozpoutala celkem diskuzi.

Mlčeti Zlato: Tak teď fakt doufám, že jsi to nemyslel tak, jak to vyznívá.

Sasanka: Tak ono tam je to, co jsi vnímala na první čtení. V kontrastu právě s těma tlačítkama,

Dandy: Psavec: Trochublázen: Míň než miniatura. Odmocnina myšlenky. Jela jsem metrem a dolehla na mě ta absurdita: na každém rohu u tlačítek, brzd a dalších náležitostech pro nouzové situace v dopravních prostředcích je cedule s tímhle nápisem… tučně a červeně vyznačeno, vypovídá to mnoho o prioritách naší společnosti. Začala se mi v hlavě odvíjet báseň, ale neměla jsem čas psát, tak jsem si zapsala jen tu větu, že to později dopíšu. Ale je to pryč. Zůstal jen ten hořký pocit.

Mlčeti Zlato: Bohužel. Spíš to vypadá na přesný opak aktuálně.

Dandy: Moc děkuji:)

Sasanka: Má to důvod:) Nedokázala jsem to rozdělit do řádků :D Protože ji víc slyším než vidím, ona nikde nekončí, některá slova a obraty se vztahují i k tomu, co je před nimi, i k tomu, co je za nimi. Nešlo to rozkouskovat, protože se tam pro mě tím vždy nějaký význam ztratil. Vím, že je tou formou dost atypická a upřímně o ní nejsem 100% přesvědčená. Ale jinou, vhodnější jsem nenašla.

Sasanka: Děkuju:)

Sasanka: To mě těší, já se neskromně přiznám, že zrovna tuhle mám taky ráda. I po letech, nebo možná právě díky tomu odstupu:)

Mlčeti Zlato: Přesně tak, ale.

gajda: Děkuji, potěšilo mě to. A vystihl jsi to hezky.